Berlin Band

Info | 2. 7. - 3. 9. 2004 | 12. 10. - 29. 11. 2004 | 27. 6. - 2. 9. 2005

 

Loď Berlin       Reederei Peter Deilmann

12. 10. – 29. 11. 2004

 

 

 

 

 

Z deníčku Pepka námořníka...

 

 

11. 10. 2004 pondělí

 

V 18:00 jsme vyjížděli s Radkem a Ivanou (řidiči z Děčína) od Tesca v Letňanech (Praha), a to ve složení Radim, Honza, Robert a já, směr Bratislava. Honza načnul slivovičku a zároveň jsme si všichni otevřeli své Gambrinusy a Plzně, takže cesta příjemně utíkala. Když už se načínala další lahev (Radimova vodka), bylo to do Bratislavy už jen kousek. Z Bratislavy jsme poznali dost významný kus - ovšem proti plánu. Původní místo srazu s Markem a Mariánem u národního divadla krachlo, protože kvůli právě probíhajícímu představení nebylo kde zastavit. Asi po osmi telefonátech a dvaceti minutách jsme se nakonec našli na jedné z výpadovek a u hraničního přechodu Jarovce provedli překlad. Ze záhadných důvodů bylo třeba na Berlin dopravit dřevěnou krabici velikosti rakve devítiletého dítěte, ovšem poněkud nižší a bylo usouzeno, že je třeba do ní něco dát. Po deseti minutách nejrůznějších kombinací se podařilo víko zavřít a mohli jsme vyrazit do Janova. Cesta proběhla bez problémů, jen Radim se někde v Alpách probudil orosen smrtelným potem a muselo se stavět (asi vysoký tlak). Nicméně vše, co v sobě měl před touto zastávkou, dovezl v sobě až do Janova.

 

 

 

12. 10. 2004 úterý

 

Nejenže nás nečekal v Janově uvítací výbor, ale dokonce nás ani nechtěli Italové pustit k lodi, přestože jsme jim důrazně opakovali, že jsme musicisti a máme aparaturu. Až když po delší době přišla slečna, která znala i jiný světový jazyk než jen italštinu, a vysvětlila italskejm hňupům, že jsme musicisti a máme aparaturu, chápavě cukli hlavou a zalomili rukama jakože proč jsme to neřekli hned (že jsme mucicisti a máme aparaturu).

Tím ovšem story italské stupidity nekončí. Veškerá zavazadla (včetně aparatury) jsme totiž museli nosit delší zato horší cestou. V přístavu totiž stojí případně se nepatrně hýbe několik zaměstnanců. Vyznačují se kšiltovkou a mobilním telefonem (namísto vysílačky), pomocí které „řeší“ veškeré problémy. V praxi (máte-li nějaký problém) to vypadá tak, že zastavíte jednoho ze stojících poskoků a neznaje italštinu snažíte se mu rukama nohama vysvětlit, co byste potřebovali. Po několikaminutové výměně nejnápaditějších gest se poskok (za neustálého kroucení hlavou) chápe svého telefonu a volá dalšímu poskokovi, který je nejspíš jeho nadřízeným. Po dalších několika minutách se k vám tenhle nadposkok dostaví a vše se opakuje. Tak to jde dál, a to tak dlouho, dokud nepřijde Ital bez kšiltovky s kravatou a zopakuje s vámi podobně plodnou výměnu názorů, z čehož už definitivně usoudíte, že tudy cesta nevede a napříště už radši nic neřešíte.

Jinak ale nalodění proběhlo bez komplikací, v klidu jsme připravili pódium a vyčkávali v bojové pohotovosti příkazů shora. Ty se měnily podezřele často (v tolik a tolik budete hrát v terminálu na Einschiffung; nebudete hrát v terminálu, zahrajete v Loungi; ani v Loungi nehrajte, zahrajete až večer k tanci; dneska vůbec nehrajte), takže nakonec jsme si ani neťukli. Bylo to dost možná i kvůli podezření na možný Seegang, který se ovšem nekonal.

 

 

13. 10. 2004 středa

 

Nikdy bych nevěřil, že Toulon je francouzské město. Tak trochu se (alespoň z mého pohledu) vymyká evropským poměrům - nejrůznější rasy (kreolové, arabové, …), povaleči na každém rohu, nepříliš čisté ulice, oprýskané fasády domů v centru města. Potěšil mě ale (pravý francouzský) Carrefour, kde jsem pokoupil to, co jsem si zapomněl přibalit s sebou (prací prášek, mýdlo), ale taky třeba francouzské vínko nebo sýry (Camembert, Brie). Večer tak aspoň bylo (po dvou koktejlech a dvou Welcome Show) co vzít do úst.

 

  

 

Program byl doslova nabitý, na devítidenní cestu bylo tak trochu příliš umělců - německá country a rock’n’rollová legenda kytarista a zpěvák Graham Bonney, americká operní subreta Barbara Carter, 67-letá německá kabaretiérka Hill Gutt, dámské kvinteto 20. let Dresdner Salondamen, Filipínec Joe Diamond z Royal Clubu, Kreuzfahrtdirektor Kalle Jung, tanečníci Royal Dancers, klavíristka Susi Weiss a my (Berlin Band). Aspoň jsme hned od začátku měli jasno, že se nudit nebudeme (měl se nám o to kdo postarat).

 

 

14. 10. 2004 čtvrtek

 

Zkouška s Grahamem rozpůlila naší zastávku v Barceloně na dvě části. Ráno jsem si jen tak proběhnul okolí přístavu - v podstatě historické centrum. Už od rána bylo krásně (22°C, odpoledne až 28°C, v Čechách toho času 5°C), což přidalo na kráse i samotné Barceloně.

 

  

 

Po zkoušce jsem neváhal a metrem jel k jednomu z největších architektonických skvostů celého Španělska - k chrámu Sagrada Família.

 

  

 

Chrám se od roku 1882 takřka nepřetržitě staví, jeho stavitelem byl v počátcích slavný Gaudí, který mimochodem po sobě zanechal v Barceloně více stop, jeho poslední stopy skončily bohužel pod tramvají, když šel domů právě od Sagrady Famílie. Výstup do věží téhle úžasné katedrály je dost silný zážitek (dokonce natolik silný, že si ho pamatuje i Radim). Asi bych se tam kochal déle než jen tu hodinku a půl, co jsem tam byl, ale Kaffeezeit v 16:15 to nedovolil.

Večerní show Grahama Bonney dopadla nad očekávání dobře, dokonce se podařilo zahrát bez chyby i Pretty Woman J.

 

 

15. 10. 2004 pátek

 

Ráno na Ibize nedávalo příliš nadějí na pěkný den, a tak dopolední zkouška s Hill ani snad nevadila. Jen co jsme ale po zkoušce vyrazili ven, mraky ustupovaly a udělalo se hezky.

I Ibiza je vcelku pěkné město a vůbec celý ostrov nabízí veškeré vnady Středomoří, historické jádro s pevností a bílými jednoduchými domečky dělá Ibizu Ibizou.

 

  

 

Co mě vcelku zarazilo, byl fakt, že  jsem horko těžko sháněl nějaký pohled. Nakonec měli pohledy jen v knihkupectví a jedněch malých (nejspíš jediných) suvenýrech v přístavu. Co se dalo koupit všude, byly nejrůznější látky (asi na sukně). To že globalizace funguje po celém světě, dokazuje nejen McDonald’s, který je ale opravdu všude, ale třeba i Baťa (Bata)…

 

  

 

…na druhou stranu se ale ani nezapřou „místní značky“ (Seat Ibiza).

Show s Hill dopadla na jedničku, takže spokojenost byla na všech stranách. Jinak Hill je 67-letá zpěvačka, generálka, která nemá noty zcela v pořádku, ale je si jistá, že jsou v pořádku, má naprosto jasné představy, jak by co mělo vypadat, ovšem bohužel pokaždé jiné (představy), takže se ku své škodě dost často obrací na kapelu, že chce zrychlit nebo zpomalit. Umí jen německy, je výraznou osobností, která ač snad ani nezná noty, působí naprosto suverénním dojmem. Musí se jí ještě nechat, že umí i pochválit. Zvláštní člověk, který o všem ví a vše zařídí, ať už je to na jakékoli úrovni.

 

 

 

16. 10. 2004 sobota

 

Vzhledem k tomu, že umělců bylo na lodi víc než večerů pro show, došlo k celkem kuriozní situaci (dnes) v kulturní nabídce, kdy ve 14:00 byla videoprezentace v klubu, v 15:00 posezení se Staffkapitánem (mimochodem správnej chlapík) v Royal baru, v 15:45 kaffeezeit s Berlin Bandem v Loungi, v 17:30 Repeater Party s Berlin Bandem v Loungi, zároveň cocktailstunde s Joe Diamondem v Royal baru, 19:00 show tanečníků v Loungi (samozřejmě s Berlin Bandem), 20:15 v Royal Clubu klasický koncert Barbary Carter, 20:30 unterhaltungsmusik s Joe Diamondem v Royal Baru, 21:00 Tanzmusik s Berlin Bandem v Loungi, 21:30 klavírní recitál Susi Weiss v Royal Clubu, 22:15 show Dresdner Salondamen v Loungi (naštěstí bez Berlin Bandu, nicméně po show jsme ještě samozřejmě 40 minut dohrávali k tanci do 23:45). A to věřím tomu, že pokud bychom nestáli dopoledne v Cartageně, tak bychom ještě hráli na Lido decku dvě hodiny Frühschoppen. Neuvěřitelně nabitá rajza, není divu, že nic nestíhám.

Co ale stíhám a nehodlám to měnit, to jsou výlety ven z lodě. Ten dnešní za to opět stál - dnes má narozeniny můj bratránek archeolog Juráš Unger, takže proč se divit tomu, že Cartagena je španělské historické městečko s archeologickými nálezy, vlastním archeologickým muzeem a neustálým archeologickým výzkumem.

 

  

 

Nejstarší pevnůstka na kopci se moc nedochovala, ale obklopuje jí nádherný park s desítkami pávů a pěkným výhledem na okolní krajinu.

 

      

 

V 11:00 jsem už zas ale musel být na lodi kvůli zkoušce s Barbarou Carter na zítřejší show.

 

  

 

Barbara je zvláštní tvor, který žije svým operním zpěvem a jak na sobě nemá krinolínu nebo jiný historický oděv, není ve své kůži. Je dost nesmělá, až příliš milá a neumí si říct, co jak chce nebo nechce. To by možná tolik nevadilo u nějakých šlágrů, ale u orchestrálních štimů, které nám položila na pulty to byl dost velký nedostatek (Zigeunerlied z Carmen mi dala pořádně zabrat).

I dnes měli tanečníci show (s našimi hudebními vložkami), večer jsme ale měli (co se show týče) volno. Svůj um a v některých případech i vnady totiž ukazovaly Dresdner Salondamen. Pěkné aranže, krásný zpěv, dvoje kouzelné housličky, podmanivé violoncello, přesný a stylový klavír a šílený klarinet příp. saxofon. Tak trochu ubíral na celkovém dojmu, který ale přesto byl velmi příjemný. Chybou ovšem bylo, že dámy rozdaly obecenstvu (tedy i nám) nafukovací balónky, čehož se totiž samozřejmě okamžitě chytil Marek a za výrazné podpory nás ostatních dovytvářel nejrůznější zvukové kreace, které vyfukující se nafukovací balónek nabízí.

 

 

17. 10. 2004 neděle

 

Už dlouho dopředu jsem od tanečníků věděl (a i Ivan Hájek mi to v SMS připomněl), že na Gibraltaru je potřeba vylézt na The Rock of Gibraltar a nechat se otravovat tamními opičkami (místní legenda praví, že Britové budou okupovat Gibraltar tak dlouho, dokud opice neslezou z hory).

Tak jsem si tedy přivstal a hned po uvolnění lodi (8:40) vyrazil za dobrodružstvím. Hned v přístavu se nabízely taxíky, že odvezou buď do centra nebo až za opičkama. Chtěl jsem to ale stihnout pěšky (měl jsem 140 minut). Policeman v centru mi ukázal kudy jít k lanovce, která mě vyveze na horu, a za pár desítek minut svižnou chůzí jsem tam byl (9:15). Fungovala ovšem až od 9:30 a za 12,5€, tak jsem musel čekat. Mezitím se u nás čekajících otočil osmimístný taxík a nabízel odvézt nás na horu za 12€, už jsem se k němu hnal, ale byl jsem jako 9., takže smůla. Nakonec jsem ale byl rád, protože lanovka mě vyvezla až na samý vršek, kam se autem dostat nedá a je odtud nádherný výhled až do Afriky.

 

Afrika

 
  

 

Pak jsem sjel do mezistanice a tam už na mě čekaly roztomilé opičky. Jedna lezla po autobusu, druhá seděla na stěrači tranzitu a hrála si se zrcátkem.

 

    

 

Vystoupal jsem trochu výš, kde nebylo tolik turistů a chtěl se odfotit s jednou z opic. Seděla na takové nízké zídce, tak jsem si stoupnul před ní, natáhl ruku a zamířil objektiv fotoaparátu tak, abychom se vešli oba do záběru. Tak jsem to aspoň měl v plánu, ale opice to pochopila trochu jinak - v momentě, kdy jsem mačkal spoušť mi přistála na zádech a tak trochu i na hlavě (asi si myslela, že ji chci ponosit…).

 

 

Asi pětkrát jsem zmáčknul spoušť a dobře jsem udělal - vyšla jen tato jedna fotka a pak jsem opičku sesadil, i když se jí pravda vůbec nechtělo. Svezl jsem se lanovkou až úplně dolů a indiánskou chůzí se doplahočil do přístavu (10:55). Tam mě ovšem čekalo nemilé překvapení - dlouhá fronta pasažerů čekajících na odbavení. Naštěstí jsem si zavčas všimnul, že crew může projít po straně a tak jsem v 10:59 už byl na palubě a v 11:02 na „generální“ zkoušce s Barbarou (to už se Zigeunerlied poměrně dobře rýsovala).

Gibraltar sice patří Anglii, ovšem jezdí se tam normálně vpravo a můžete platit jak librama tak eurama (ovšem vrátí vám libry), takže to není žádný ostrůvek anglické svrchovanosti na evropském kontinentu.

 

 

Show dopadla výborně a my se mohli v klidu přesunout na Gaudí deck, kde probíhalo Crew Party (pár skleniček whiskey). Konečně jsem si trochu pokecal s naším upratovačem - Indem Kiranem.

 

  

 

Tušil jsem, že to Filipínci, Indové a jiná levná pracovní síla nemá na lodi jednoduchý, ale přesto mě dost věcí překvapilo. Zdá se, že stále (nejen) Němcům není rasismus cizí. Po Crew party (02:00) jsme ještě chvíli poseděli v Künstlerecke v Loungi - s Barbarou, Hill, Robertem (tanečníkem) a hlavně Salondámou Carolinou (zpěvačka), která působila navenek dojmem uťáplé puťky, ovšem ve skutečnosti to je společenská bytost, které dělá dobře být středem pozornosti a dokáže celou společnost zabavit. Navíc umí perfektně anglicky, a tak jsme se mohli bavit skutečně všichni. Jediný, kdo se nebavil (aspoň ne celý večer), byl Honza, který po několika hektolitrech ginu a piva zaujal svou oblíbenou pozici v úsporném režimu.

 

 

 

18. 10. 2004 pondělí

 

Den na moři a fakt, že se v noci na dnešek posouval čas o hodinu zpátky, značil, že se po Crew Party (kdy jsme si řádně vypili) můžeme taky řádně prospat. Čekalo nás jen kafe a večer Crewchor, což je vždycky relax. Celý den se nesl ve znamení Seegangu (vlnobití), a tak nebylo divu, že jsme se z nečekaného kapitánského hlášení dozvěděli, že místo na Madeiru musíme plout zpět a přímo do Lisabonu (naštěstí jsem se ale ptal na plán příští rajzy a tam opět měla být Madeira a dokonce overnight v Santa Cruz de Tenerife, takže naděje na návštěvu Madeiry ve mně přetrvávala). Kdo měl ale ovšem smůlu, to byli pasažéři, kteří přišli o Madeiru. Nesli to statečně, ale stejně na nich byla jistá rozmrzelost znát. Vzhledem k tomu, že asi 90 z nich mělo navíc v Lisabonu po plánovaném připlutí Nachprogramm (další 3 noci v hotelu v Lisabonu), rozhodl kapitán zastavit ještě ve španělském Cádizu. Těšili jsme se na tři overnighty v Lisabonu, ale co se dalo dělat - navíc se kvůli této zastávce vracel čas zpět a v Cádizu zase posouval…

Nedobrá nálada mezi pasažéry se projevila ještě ten večer - dohrávali jsme k tanci po Crewchoru a jako vždy jsme vyzvali obecenstvo v 23:50 k návštěvě Mitternachtssnacku v Lido baru. To ovšem v Loungi bylo ještě asi 30 lidí. Nejhorší bylo, že číšníci okamžitě zavřeli bar a pasažéři tak šli do Royal baru, kde asi bylo dost plno a navíc tam snad ani Joe Diamond nehrál, takže vyběhli celí rozčilení do Lido baru a řádně nadali Kallemu, že je to skandál. Trošku jsem byl vyplašenej, že to padne na nás, ale Kalle nás ujistil, že jsme chybu neudělali a že si to musí vyřídit šéf barů s číšníkama. Dusno ale bylo pořádný.

 

 

19. 10. 2004 úterý

 

Dnes nás čekaly Abschiedscocktaily a dvě Farewell show, nicméně mohli jsme být venku v Cádizu až do 17:15, a tak byť bylo dost vlhko (věčně zamlžené a orosené brýle), udělal jsem si hezkou procházku a na závěr jsme si všichni (samozřejmě kromě Roberta) sedli na kafíčko poblíž přístavu. V Cádizu je krásná katedrála a kouzelné severní pobřeží s velkými kamennými krychlemi, na kterých se zabydlela snad stovka koček.

 

  

 

 

 

20. 10. 2004 středa

 

Už kolem poledne jsme stáli v Lisabonu (na této plavbě jsme najeli 3.448 km), Kaffeezeit však dovolil jen krátkou vycházku, v podstatě jen po přístavu, protože centrum bylo dost daleko. Chtěl jsem jít na druhý břeh k soše Ježíše

 

  

 

(kopie té z Corcovada), ale bylo by to tak na 3 hodiny (a přes most, na který jsme se s Robertem neměli jak dostat). Večer měl show Kalle, takže vše proběhlo bez problémů.

 

 

21. 10. 2004 čtvrtek

 

Pasažéři pomalu opouštěli loď a my měli před sebou dost volný den (Einschiffung nových pasažérů měl být až v 17:00). Tak jsme vyrazili s Honzou a Radimem do centra na shopping. V Lisabonu je spousta domů s vykachličkovanou fasádou, v ulicích voní kadidlo a na hlavních třídách se to jen hemží černotou - dealeři drog, pouliční „prodavači.“ Radim (to už jsme byli bez Honzy) si takhle na jednom z lisabonských náměstí (pod slavnou sochou černého koně) koupil za 80€ hodinky (Rolex - dodnes nevíme, jestli je to napodobenina nebo lehce poškozený trochu neuměle slepovaný originál, ten ovšem stojí 3.665,-€).

 

  

 

Každopádně si pořídil pěkný kousek a jeli jsem společně tramvají k Mosteiro do Jerónimos na kafíčko, zákusky a tři sklenky portského.

 

 

Celou následující plavbu si zajednala východoněmecká cestovní kancelář Schumann Reisen a vymyslela trasu plavby (ins Blaue) i s výlety z přístavů (? údajně vlastními autobusy). Bylo tak na lodi takřka úplně plno (407 pasažérů) a hráli jsme jen na pár Kaffeezeitech, protože všichni vždy ráno v přístavu vypadli a vrátili se až těsně před odplutím. Na druhou stranu byl vidět znatelný rozdíl od klientely, která na Berlin jezdí sama o sobě. Jen jak se někde otevřela kterákoli stravovací místnost (třeba i Lounge o Kaffeezeitu), naběhli všichni jak sarančata a jídlo bylo za chvíli pryč. Jsou to holt ozzie a my bychom se chovali asi úplně stejně. Číšníci, byť asi nedostávali takové Trinkgeldy jako jindy, byli celkem spokojení, protože taková klientela je se vším spokojená, nevymýšlí si. Je to pro ně zkrátka ráj, který za pár dní skončí, a tak si ho musí užít.

V pět večer jsme už hráli k Einschiffung (venku bez proudu, takže na harmoniky a bez basy; nějakému zmatenému přičmouhlému turistovi se nás zželelo a dal nám 10€) a tak trochu proti očekávání i na (nikoli kapitánských) koktejlech. Byly to koktejly, na kterých přivítal pasažéry sám Schumann se svým týmem. První z koktejlů byl opravdu vydařený - měl být od 19:30, tak jsem si v 19:10 vlezl do sprchy, když v tom na mě křičí Robert, že volal Marian, že je změna - koktejl začíná už ve čtvrt. Sotva jsem se utřel, hodil na sebe smoking a rychle seběhl dolů (to už kluci byli v půlce Black Orpheus). Nic se ale nestalo, chyba nebyla na naší straně.

 

 

22. 10. 2004 pátek

 

Schumannova cesta do modra začala overnightem v Lisabonu. Já jsem si ho skutečně užil se vším všudy - do půl šesté do rána jsem aranžoval pro Funk Corporation Spain, Summer Sambu a Cissy Strut. To byl ale ovšem můj problém, protože jsem to Václavovi slíbil (v sobotu už měli mít soustředění), jen se na té předchozí plavbě těžko při takovém počtu umělců a tolika krásných místech k návštěvě hledal čas. Každopádně jsem to zvládnul a čekal mě poslední úkol - ovšem dosti nelehký - v pátek ráno se dostat do centra, najít otevřené internet café, ze kterého půjdou aranže poslat a zase se dostat zpět do přístavu tak, abych byl v 10:50 na Künstlermeetingu a následné zkoušce na Welcome show. Záležitost z kategorie fantasy vhodná do seriálu Neuvěřitelné příběhy.

V 8:25 jsem vyšel z přístavu a šel k shuttle busu, který vozil pasažéry z přístavu k tramvaji (vzdušnou čarou 100 m, ovšem přes vodu, takže asi 2 km po zemi). Tam mi jeden Portugalec poradil, že internet je na poště, která je cestou do centra. Nebyl si ale úplně jist, tak jsem radši z Shuttle vystoupil dřív - u bloku restaurací v přístavu pro jachtaře. Ale i tam jsem dostal typ na poštu, tak jsem šel na poštu. Cestou mě ale naštěstí zastavila paní, která jela se mnou Shuttlem a nějak zaslechla, co potřebuju a doporučila mi jet tramvají až do úplného centra a jít na turistické informace, kde (na rozdíl od pošty) mají otevřeno už před jedenáctou. Tak jsem došel na tramvaj, zaplatil 1,10€ a jel na náměstí s černým koněm. Tam jsem přijel v 9:45 (už bez naděje, že bych to mohl stihnout), vešel do informací a zjistil, že oni internet nemají. Odkázali mě na café asi 10 minut dál směrem od vody. Skutečně tam internet byl a bylo otevřeno (to bylo už 10:00). Sednul jsem si k počítači, monitor byl snad menší než displej mobilu (básnická hyperbola) a internet pomalejší než kapitán Schmidt, ale k mailu jsem se dostal. Ptám se slečny, jestli je možný použít CD-ROM mechaniku, že prý ano (posunková řeč - angličtina ani náhodou). Jenže case počítače byl položený na bok (stejně jako u všech ostatních počítačů), pobízela mě, ať tam CD dám, tak jsem ho tam dal - zajelo, zdálo se vše OK, ale průzkumník ho nenašel, tak jsem ho vysunul, načež se ozvaly příšerné zvuky, CD vyskočilo a odkutálelo se o několik metrů dál s tím, že jsem se s ním mohl rozloučit - bylo celé komplet poškrábané - příležitost procvičit si slovní zásobu anglických sprostých slovíček. CD ale naštěstí nebylo jediné médium, na kterém jsme aranže měl - ještě na paměťové kartě od foťáku a měl jsem s sebou i USB čtečku. Vyplašená slečna kývala, že USB mají, ale ukazovala na jiný počítač. Tak jsem se přihlásil k jinému počítači (to už bylo 10:20 a byl jsem zpocenej i na naprosto netušených místech), dostal se k mailu, připojil čtečku, vsunul kartu a nic… V průzkumníkovi žádný disk nepřibyl a já měl mrtviční stavy. Zkusil jsem ještě jednou vysunout a zasunout kartu - disky opět nepřibyly, ale naběhlo automatické přehrávání a bylo vyhráno, asi pět minut jsem ještě odesílal aranže, zaplatil rychle 1,50€ a běžel ven (10:30) chytit taxíka, protože tramvají bych to nestih (byl bych na lodi asi v 11:20). Taxík vezoucí nějakou turistku zastavil naštěstí přímo u mě, tak jsem se do něj okamžitě navezl a pádil do přístavu (musel jsem mu ho ukázat na mapě, protože buď neznaje ani slovo anglicky mi nerozuměl nebo nevěděl, kde přístav je). V 10:46 jsem byl v přístavu a v klidu kráčel na loď - potkal jsem Honzu, jak kupuje portské, tak jsem taky ještě nakoupil a s ohromnou úlevou šel přímo do Lounge, jako by se nechumelilo…

 

 

Večer nás čekaly kapitánské koktejly a Welcome show, vše proběhlo bez zaváhání a mohli jsme se „těšit“ na den na moři.

 

 

23. 10. 2004 sobota

 

Po kafi to už zase skoro vypadalo, že do Madeiry nedoplujem, protože moře vystrkovalo růžky, naštěstí ale ne natolik, aby bylo nutné měnit kurz. Jen z plánovaného show tanečníků sešlo. Velkoryse se nabídla Hill Gutt, že tedy udělá svou show (měla být v neděli). Show jsme už v podstatě měli nazkoušenou z předešlé cesty, tak proběhla jen krátká zkouštička. Asi Hill dost litovala, že to takhle prohodila, protože jí přišlo hodně málo lidí, ale co naděláte.

Už na večeři jsem zaslechl, jak Vlado a Monika se domlouvají s Oliverem (německý klavírista) a Lenkou (jeho česká přítelkyně z Reiseleitungu), že si ve Funchalu pronajmou auto - prý se platí 30€ na den. Ten nápad mě dost zaujal a překecal jsem kluky (kromě Roberta), abychom udělali totéž. Když se ale zjistilo, že by to bylo 60€ a navíc jsme šli poměrně pozdě spát, pustili jsme to k vodě. Pozdě jsme šli spát proto, že jsme ještě dnes o půlnoci udělali zkoušku s Oliverem na jeho zítřejší show (abychom si mohli všichni Madeiru řádně užít).

 


24. 10. 2004 neděle

 

Tak konečně! Sice není dvakrát hezky, ale jsme tu - ve Funchalu na Madeiře. Během dne se několikrát udělalo hezky, sem tam trochu sprchlo - to třeba, když jsem chtěl navštívit místní pevnůstku, v které byl jeden výstavní sál bez oken a jediná žárovka nesvítila. Každopádně bylo dost teplo a vlhko a to při výletě do neuvěřitelně strmých kopců na Madeiře nepřidá. Připadal jsem si až nenormálně, jak ze mě tekl pot. Vydal jsem se pěšky na kopec, na který jezdí za 9€ lanovka, a to po trase, která byla v mapě vyznačená neobvyklým způsobem, který jsem nechápal - až do té chvíle, kdy jsem musel uskakovat před košíkem (něco jako sáně) s 2-3 osobami, který kočírovali a hlavně brzdili 2 bíle oblečení Portugalci s kloboukama na hlavě (tobogán).

 

  

 

Tím se vysvětloval i hladký až lesklý povrch této (vedlejší!) silničky. Ano, skutečně byla vedlejší - na každé křižovatce museli skoro až zabrzdit. Navíc uličky ve Funchalu jsou uzounké, sotva pro jedno auto, takže všechna auta před křižovatkou nebo zatáčkou musí troubit, aby se zabránilo jinak téměř jisté kolizi. Tobogán začíná na vršku, kde končí lanovka. Postává tam možná 100 bíle oděných Portugalců, kteří čekají na své klienty u hald složených košíků. Ty vždycky vyveze nahoru nákladní auto.

Tobogánem jsem se dolů nesvezl (10€ mi za rychlou smrt přišlo příliš), vydal jsem se okruhem mimo město - přírodou a udělal jsem dobře. Byla to krásná procházka madeirskou přírodou, která mi v mnohém připomínala naši, jen občas nějaký ten sukulent nebo eukalypt připomínal fakt, že doma nejsem. Mít více času, určitě bych navštívil alespoň jeden z bezpočtu botanických parků.

 

  

 

Z Madeiry si odvážím ještě asi 3 postřehy: 1. hemží se to tu ještěrkami - slyšíte tak neustále šustění na kraji ulice, zídkách atd, 2. dešťovou vodu asi ve Funchalu nesvádějí do kanalizace, protože po straně uliček je strouha, kterou se voda doslova valí směrem do přístavu, 3. každou čvtrt hodinu se z věže jednoho z kostelů ozývá melodie londýnského Big Benu.

Do přístavu jsem došel zcela vyčerpán, ovšem pln úžasných dojmů a byť jsem o tom ze začátku nebyl přesvědčený, teď už jsem to věděl - opravdu na Madeiře kvete každé …

 

  

 

Oliverova show byl parádní jako vždy (vážná hudba nejrůznějších národů - rumunská, ruská, česká, maďarská, francouzská, německá, brazilská, …).

 

  

 

 

25. 10. 2004 pondělí

 

Už od rána bylo nádherné počasí, odpoledne už dokonce bez jediného mráčku a vydrželo to tak až do druhého dne, do našeho odjezdu.

 

  

 

Lepší počasí jsme si pro Santa Cruz de Tenerife ani přát nemohli. I tady je to samá ještěrka a jsou ještě mrštnější než na Madeiře. Byl jsem ještě ze včerejška rozlámaný, tak jsem jen tak brouzdal městem, po obchodech a památkách. Zašel jsem i do tržnice s květinami, jídlem a zvířectvem (nechyběli samozřejmě ani kanáři). Teprve po dvou hodinkách jsem se vydal do kopců.

 

  

 

Stejně jako na Madeiře to byl ukrutnej krpál, ale výhled na Santa Cruz mě za to odměnil měrou vrchovatou. Trošku jsem bloudil, protože ne všechny silnice vedou až na vrchol, většina jich byla slepých, ale nakonec se zadařilo a s vypětím všech sil jsem dosáhl svého cíle a shlížel na krásu pobřeží Kanárských ostrovů.

 

  

 

Málokdo z místních umí anglicky, ale posunkovou řeč, kterou jsem se tam dorozumíval, ovládají dokonale, takže můžu směle tvrdit, že jsem si tam výborně pokecal J. Navíc jsem se na tomhle výšlapu dost výrazně opálil (až mi to leckteří záviděli).

Na večeři jsem už zase byl na lodi, večer nás čekala konečně show tanečníků, na které jsme hráli Granadu (po jedné zkoušce a navýbornou) a „a moll“ Čardáš. Asi v 0:30 jsme vyrazili celá kapela (!, tj. i s Robertem) do města na pivo. Většina restaurací už byla zavřených, ale jednu otevřenou jsme potkali. Seděli jsme venku a bylo nám dost vedro (bylo 25°C a poměrně dost vlhko), takže pivko přišlo vhod. Stihnul jsem i napsat pohledy a na zpáteční cestě hodit do schránky. Měl jsem původně v plánu, že si půjdu v noci zaplavat na pláž (cestou na pivo jsem měl i několik dalších zájemců), ale nic z toho nebylo, šlo se rovnou na loď a do hajan. Ráno v 7 se už vyplouvalo na moře, ale to samozřejmě všichni spali, takže nás vlastně čekaly dva dny na moři.

 

 

26. 10. 2004 úterý

 

Dnes jsem začal psát další dvě věcičky pro Funk Corporation, hráli jsme na kafi a večer jsme v podstatě měli volno - pasažéři měli promítání první půlky filmu „Der Job seines Lebens“ s hlavním představitelem (na palubě) Wolfgangem Stumphem, a to pro oba Tischzeity zvlášť, hráli jsme jen asi od 22:00 do 22:40. Pak jsme měli předzkoušku s Hill na zítřejší show (jen Medley) a dopadla dost katastrofálně, neměli jsme z toho nikdo dobrý pocit. Je to aranž Leonida Plotnikova, což už víme, že bude stát za … Noty napsané v šíleném notačním programu, nepřehledně, s chybama a navíc s neumělýma přechodama z jedné písničky do druhé.

 

 

 

27. 10. 2004 středa

 

Stále na moři… Čas je opět pařížský (tedy náš). V 11 zkouška s Hill - tentokrát i Medley na jedničku (což nikdo nečekal). Odpoledne kafe, dopsal jsem aranže pro FC a večer odehráli show Hill Gutt. Show dopadla naprosto perfektně, bylo i hodně lidí, úžasná odezva, pokazil se jen jeden nástup, jinak super.

 

 

28. 10. 2004 čtvrtek

 

Dnes máme volno až do 22:00 s tím, že můžeme být venku - v Cádizu až do 20:00. Jedinečná příležitost pro shopping a posezení při relativně levném kafíčku, vínku či pivu. Dopoledně jsem tak pochodil po obchodech a koupil si manchestrovou zimní bundu a zašel na internet poslat deníček s fotkama.

 

 

Po obědě jsem si pak šel sednout na vínečko (6dcl) s tím, že dostanu SMS od Honzy, kde všichni sedí a připojím se. Když už jsem ale měl poměrně dost, šel jsem se ještě trochu projít. Obchody byly až na suvenýry a tabák všechny zavřené - otvírací doba tu je 10:00-13:00, pak siesta a pak až 17:30-20:30. Naštěstí pro kratší procházce přišla SMS a připojil jsem se ke zbytku kapely a opět jsme byli jako na Tenerife v hospodě kompletní.

 

  

 

Seděli jsme na náměstí u katedrály, přinesli nám piva ve zmrzlých sklenicích a v pivu plaval led. Veškerou naši útratu zaplatil Oliver, který se u nás s Lenkou na chvilku zastavil. Prošel kolem nás nějaký španělský zájezd - uvědomili jsme si, jak jsou Španělé malí. Pro porovnání jsem nechal Marka stoupnout si vedle nich…

 

  

 

Večer se promítala druhá půlka filmu, tak jsme po druhém promítání asi jen 15 minut pohráli a měli jsme hotovo. Ještě jsme zkusili pár nových věcí - včetně mé pro Marka psané aranže Tica Tica. Moc se nám to nepovedlo zahrát, trochu to zkazilo náladu, ale na řešení jsme měli jiný a závažnější problém - dopravu 29. 11. z Barcelony domů. Tu už jsme řešili delší dobu, ale dnes jsme se dozvěděli, že poletíme chartrem do Frankfurtu a odtud si zařídíme dopravu domů. To by nebyl problém. Problém je v tom letu, protože na to zkrátka nejsme vybaveni (především nemáme pevné futrály na nástroje aj.). Moc nám to na náladě v kapele nepřidalo, bylo to snad vůbec poprvé, kdy jsem cítil, že by klidně mohla přijít ponorka, ale naštěstí nepřišla (ono ta samotná doprava by ji nezpůsobila, ale už 2 týdny žijeme v dost hloupé nevědomosti, kdo nám zaplatí, kolik a jestli vůbec, jak to bude s cestovným atd., nepříjemné tahanice, které se zaplaťpánbůh daří Mariánovi držet co nejvíc mimo kapelu).

 

 

29. 10. 2004 pátek

 

Původně jsme měli stát v Motrilu a Almérii, nakonec se ale stálo v Malaze a Almérii. Nám to ale koneckonců mohlo být jedno, protože to vypadalo tak, že v Malaze se pasažéři vylodili a autobusy pokračovali na výlet směrem k Almérii a my s lodí přejeli do Almérie, tam se večer nalodili a hurá směr Marseille. Ani v jednom z měst jsme neměli možnost jít ven, takže Malagu (tam jsme byli v 7 hod.) jsem prospal a v Almérii jsem udělal asi dva snímky z lodi. Mohlo tam ale být celkem hezky - starý přístav z dob římské rozpínavosti, spousta pevnůstek v okolí, …

 

 

Opět jsme si užívali výhod plavby s Schumann Reisen, neboť naše první hraní bylo až v 21:00 - k tanci a pak od 22:00 při Crew show. O přestávce jsme si ani neměli kam sednout. Při Crew show se totiž vždy losuje mezi pasažéry o mapu plavby, tričko a další upomínkové předměty a to si naši ozzie rozhodně nemohli nechat ujít, takže už na začátku Crewchoru bylo v Loungi nedýchatelno a vedro. Na druhou stranu, není úplně fér zesměšňovat klienty Schumann Reisen - jsou to velmi disciplinovaní pasažéři, dost vděční - dokážou ocenit i to, co by normální pasažéři přehlíželi. Přišlo mi krásný, když se jeden z pasažérů na začátku Crewshow ujal slova a poděkoval Schumann Reisen, umělcům, posádce i samotným pasažérům, kteří se skutečně chovali jako jedna velká rodina. I celé show bylo (až na klimatické podmínky) příjemným zážitkem a upomínkové předměty se jako vždy podařilo udat J. Po show jsme půl hodiny pohráli, pozvali pasažéry na Mitternachtssnack a sami šli okamžitě na Crew party, které se konalo na Gaudí decku ve stylu 70., 80. let. Stylově oblečeno bylo jen pár členů posádky, ale muzika byla z této doby a bylo to super (2 piva, 2 Baileys, 2 whiskey). Ve 3:00 akce skončila, tak jsme se ještě na hodinu a půl přemístili do Crew Mess, kde Honza podle očekávání přešel do spánkového režimu. Byl s námi Radovan (slovenský kuchař), který má jako koníčka matematické hříčky, takže jsme v lehce pohroušeném stavu cvičili své mozky a já měl příležitost ukázat, že si ten titul zasloužím J (naštěstí to tak skutečně bylo - ostudu jsem sobě ani ústavu neudělal).

 

 

30. 10. 2004 sobota

 

Tak takhle pozdě jsem ještě nevstával (místo dobré jitro bylo na místě dobré odpoledne). Den na moři aspoň rychleji utíkal, odehráli jsme si Abschiedskoktejly a při Farewell show jsme zahráli jen jednu písničku s Hill a pak při povedené scénce schumannovských zaměstnanců melodii ARD zpráv, Traumschiff melodii a generalalarm. Na první show jsme pak po celý zbytek show stáli na pódiu jak blbci, zatímco na playback (leckdy kompletní) zpívala německá hvězda Bata Ilic šlágry, ze kterých se muzikantovi dělá špatně, ale německé publikum vříská nadšením J.

 

 

31. 10. 2004 neděle

 

Dnešní den se opravdu vyvedl. Začalo to už tím, že jsem si včas nezajednal výlet do Avignonu. Stál sice 30€, ale chtěl jsem se tam podívat. Nakonec jsem se uchlácholil tím, že vlastně budeme v posledním větším městě – Marseille, a tak bude nejvhodnější příležitost ku získání pevného kufru na klávesy (nutný při přepravě letadlem). To jsem si ale neuvědomil, že je neděle a že nic nepořídím. Naštěstí ale bylo dost ošklivo, sem tam i sprchlo, a tak jsem toho Avignonu ani nelitoval. Vyrazili jsme s Markem, Radimem a Vladem do centra Marseille – drželi jsme se červené čáry, která vyznačovala atraktivní procházku historickým jádrem, o její atraktivnosti se ovšem dalo dost silně pochybovat – nejenže co roh to psí výkal, ale památky pražádné, domy ubohé a lidi jako v Toulon – nejrůznější rasy a vesměs podivné živly. Když jsme sestoupili z červené, pochopili jsme, proč je dobré se jí přece jenom držet. Zašli jsme do cukrárny, kde jsme si dali nějaký ten zákusek a Marek zpozoroval kluka, jak krade čokoládu, o kousek dál jiní mládenci vybíhali z jakéhosi krámku atd. Veškeré iluze o krásném francouzském velkoměstu byly tytam. Korunu tomu všemu dala návštěva obchodní třídy poblíž přístavu (internetové kavárny zakreslené přímo v mapě jsme na ní nenašli), kde se mačkalo dost lidí v krámcích se značkovým a přitom levným oblečením (nebylo ovšem radno se tam zdržovat) a hlavně na chodnících prodávali lidé nejrůznějších ras nejrůznější nesmysly. Jakousi třešničkou na dost nevydařeném dortu bylo naše společné (už i s Marianem) posezení v kavárně u přístavu. Dali jsme si dohromady jedno kafe, 3 piva a já víno, přičemž účet byl cca na 18€, přičemž jedna položka na dost stručném účtu byla 9€, což mě vyděsilo, maje za samozřejmé, že je to víno, navíc víno, které mi ani moc nechutnalo a dostal jsem ho s třemi megakostkami ledu (! to bych ve Francii nečekal). Nakonec to ale byly ty tři piva, víno stálo „jen“ 2€, zato Marian za svou třetinku piva zaplatil 4,50€ (Honza by určitě velmi správně prones, že by za to měl doma devět půllitrů, ale holt jiný kraj, jiný mrav). Za účelem spravení si nálady jsme zavítali na pouť, která byla přímo před Berlinem, nechal jsem tam ovšem 8€ (někteří dokonce několikrát víc), aniž by z toho samozřejmě byl jakýkoli užitek.

Co napsat na závěr tohoto krásného dne v Marseille? Když jsem zapnul notebook, zařval na mě, že myš nepracuje správně, fungovala pouze kolečko ne. Stáhnul jsem si z foťáku fotky (bystrý čtenář už jistě tuší nějakou nepravost, neb dosud neviděl žádnou fotku z Marseille) a ve vlastnostech myši jsem vrátil změny ovladače, což si vyžádalo restart. Systém už ale nenaběhl, jen hláška, že chybí PXE Rom a hláška, abych zkontroloval kabel (v notebooku J), zkoušel jsem nabootovat z CD, na kterém mám XP, ovšem všechny možné kombinace, které se nabízely, nikdy neviděly disk, tím spíše ne data na něm (většinu jsme si zálohoval průběžně na externím harddisku, ovšem kromě fotek z Marseille a z domova jsem nakonec přišel i např. o MP3 z disku Bati Ilice, které jsem v sobotu mezi show grabnul pro Honzu – podklady německých šlágrů, které chtěl Honza hrát v Krkonoších a na Silvestrech německým turistům). Měl jsem dvě možnosti – buď měsíc vydržet bez notebooku a nechat odborníka získat z harddisku data (za těžký peníze a jestli vůbec), nebo disk zformátovat (půjde-li to) a systém znovu nainstalovat.

Dost mě to rozhodilo, tak jsem zbalil notebooka a šel cvičit na piano s tím, že se rozhodnu až emoce vychladnou.

Večer měl show Kalle, nechával si ho nahrávat od profesionála na kameru a dopadlo naprosto perfektně, neměl už skoro co přidávat a publikum bylo nadšené. Zvlášť z čeho byli naši ozzie Schumannovci totálně nadšení, byl jejich šlágr Holzmichel (Jaaaaaaa, er lebt noch, er lebt noch – hit asi jako naše Mašinka), který do dnešního dne Kalle neznal, ale hbitě se ho „naučil“ (2 akordy, stupidní melodie a nějaký povídání mezi refrény). Přiblblý den tak skončil vcelku příjemně.

 

 

1. 11. 2004 pondělí

 

V Janově bylo deštivo a navíc jsme už v 13:30 hráli k Einschiffungu – na Lido decku a za deště. Bylo takové mokro a kluzko, že se Robert se svými originálními baťovkami - lakovkami hned po příchodu na Lidodeck natáhnul jak širokej tak dlouhej i s trumpetou na zem podseknuv nohama pultík, kterýžto náraz tento neustál a nikoho se neptaje zřítil se těsně vedle hlavy nic netušícího Roberta. Přežil to bez újmy na zdraví, a tak si pád v průběhu Einschiffungu ještě dvakrát zopakoval, přičemž při posledním akrobatickém kousku držel v ruce pivo. Ani mu tak nevadilo, že byl celej mokrej jako fakt, že si nenávratně vylil půldeci piva.

Naštěstí Kalle asi po 40 minutách neustálého deště (a s ním souvisejícího vlhka, které neprospívá ani nástrojům) rozumně rozhodl, že to máme zabalit (měli jsme hrát průběžně co budou jezdit autobusy s pasažéry až do 21:00). Už jsme se skoro chystali ven, ale v tom přišel Kalle s tím, že klavíristka, co má na tuto cestu přijet, dorazí později a že teda hrajeme ke kávě. Mezi kávou a večeří jsem si tak pouze stihnul zavolat domů.

Večer k tanci a den je tentam. Z Janova jsme vyrazili asi až v 22 hod. Za poslední (schumannovskou) cestu jsme najeli 4.619 km.

 

 

2. 11. 2004 úterý

 

Den na moři a gala – večer koktejly a Welcome show. Seznámili jsme se s novými umělci – kromě tenora Johna Cashmora s německou hvězdou Berndem Clüverem. Asi je to opravdu hvězda, protože už včera se nás lidi ptali, jestli je možný, že ho na lodi viděli. Jako hvězda moc nevypadal (spíš jak permanentně zhulenej nebo napitej) a zpěv nic moc. Navíc měl s sebou vlastního aranžéra-klávesáka Herberta (ani jedno mu moc nešlo, ale Bernd byl na něm závislý – nástupy a tak). Každopádně to ale jsou milí lidé a pro mě byla jejich přítomnost na lodi milá dvojnásob – měl jsem při jejich čísle volno. John Cashmore je taky fajnovej chlap, který mluví angloněmecky. Je tu na lodi se svou přítelkyní – zpěvačkou a také s ní zpíval – z filmu Hříšný tanec I’ve had the time of my life – krásná píseň, pěkně napsané noty a docela i slušně zazpívané (John je občas pod tónem, Kerstin taky občas bloudí, ale pohodáři, kteří hlavně neprudí jako třeba Hill). Jako klavíristka přijela Berenice Mifsud, která pochází z Malty. Výborná zkušená klavíristka, listařka, která čte 3-4 takty dopředu, a především úžasná korepetitorka, která ví, co je potřeba zahrát do puntíku přesně a kde se dá co „ošulit“. Profesionálka…

 

 

3. 11. 2004 středa

 

V 10:00 jsme měli zakotvit v Catanii na Sicílii, už od 6:30 se mi ale špatně spalo, protože byl Seegang a loď se dost kymácela (což uvnitř lodi provází skřípot všeho, co jen skřípat může – postel, skříň, poličky, dveře, stůl, klimatizace, stěny, zkrátka vše), co nebylo pevně přichycený, to jezdilo … V Catanii se proto nestavělo a poněkud pomalejším tempem se jelo rovnou na Krétu. Při Seegangu mi špatně není, jen je člověk z toho neustálého houpaní jak opitej a je to dost fyzicky (i psychicky) vyčerpávající. Byť jsme kafe podle Tagesprogramu hrát neměli, bylo jasné, že když nestojíme, kafe hrát budeme, tak jsme ho (aniž by nás kdokoli pobízel) hráli. Dnes jsem se rozhoupal (Seegang tomu pomohl a den na moři to rozhodl) a zformátoval jsem disk. Honza to snad už překous, že má po podkladech, já jsem byl se ztrátou některých dat už dávno smířený. Vše proběhlo hladce, zdálo se mi dokonce, že i rychleji než při poslední instalaci, a tak jsem zhruba po čtyřech hodinách měl počítač (co se softwarového vybavení a nastavení jednotlivých programů týče) ve stavu, při kterém mi kleknul. Teď už budu zálohovat častěji a vše.

Seegang se mi taky postaral o jedinečný zážitek – první bouřka, kterou jsem na moři zažil – nádherné blesky lítaly po noční obloze a přitom ani náznak jakéhokoli hromu – jen blesky…

 

 

Večerní show Kalleho byla poznamenaná Seegangem (nízká účast, houpaní s častými nárazy).

 

 

4. 11. 2004 čtvrtek

 

Už je to houpání dost neúnosný, motáme se po lodi jak mouchy, v jistých okamžicích už ani mě nebylo dobře – stačilo ale mít plnej žaludek a vše zas bylo OK. Při kafi jsme se dozvěděli novinku, která mě zklamala podobně jako ta tenkrát ve Skotsku (že se nejede do Londýna) – Kréta padá, jsme už na cestě do Pirea (Atén). Ve 2:00 jsme tam taky dorazili a čekaly nás dva overnighty. Tuhle noc nás ovšem ven ještě nepustili.

Večerní showtime patřil Johnovi a Kerstin, doprovod jako vždy na jedničku, zpěv tak na 2.372648, každopádně to ale byla pěkná show a pro nás to byl příjemný zážitek – už jen proto, že má John s Kerstin noty v perfektním pořádku a krásně čitelné (Finale). Byl jsem s nimi spokojený i já, a to i přesto, že jsem měl v podstatě dirigentské noty (zanášky všech nástrojů) a musel jsem se proto neustále rozhodovat, co hrát a co ne, nemluvě o neustálém listování (stále jsem na tom ale byl o poznání lépe než Marian, který často dostane troje fascikly not – kytara, 2. klávesy, trombón a nakonec třeba ještě hraje flétnu z Markových not).

 

 

5. 11. 2004 pátek

 

Už ze včerejška jsme byli s Markem domluveni, že vyrazíme co nejdřív ráno ven a metrem do Atén. Tak jsme už v 9:30 byli na cestě a v 10:30 v Aténách. Hned jak jsme vystoupili z metra, dýchla na nás atmosféra antického Řecka.

 

 

Zůstalo toho po starověké civilizaci poměrně dost. Při výstupu na Akropolis jsme se krapet občerstvili v restauraci (každý lahev vína – ovšem o objemu 0,375 litru) a asi hodinu příjemně poklábosili.

 

  

 

Nebylo dneska dvakrát ideální počasí, navíc chtěli na Akropolis nějaké vstupné a měli jsme si odložit batohy, zkrátka jsme se rozhodli, že to zkusíme zítra, že bude třeba lepší počasí. Šli jsme se proto trochu porozhlédnout kolem, omrkli suvenýry a drandili zas nazpět na loď na kafe. Cestou jsme v Pireu potkali párek pasažérů. Ptali se nás odkud jsme a tak různě. Taky na to, jaké máme kabiny. Marek se ujal slova a pronesl svou památnou větu "Ich habe ein Handicap, ja…", což párek velmi pobavilo domnívajíc se, že myslí své gigantické rozměry (nepřiměřené malým rozměrům našich kabin). Mohlo to tak zůstat, ale Marek si neodpustil dodat druhou půlku své památné věty: "… ich muß lernen Deutsch" a zabil tím nejen onen neplánovaný bonmot, ale celý dosavadní rozhovor a nezbylo než se s rozpačitým úsměvem rozloučit s párkem a pokračovat na loď.

Po kafi měla kapela zkoušku s Berndem, takže jsem měl volno. Totéž platilo i o večerním show, které jsem si vychutnal z Künstlerecku. Ani kluci neměli moc práce – hráli totiž do hotových podkladů.

 

 

6. 11. 2004 sobota

 

Naše včerejší rozhodnutí nechat návštěvu Akropole na dnes ukázalo se velmi rozumným – bylo nádherně a přitom ne vedro. Díky ISIC kartě jsem měl vstup do Akropole zdarma (Marek platil 12€), tak se mi tam obzvlášť líbilo. Každá přímá konfrontace s minulostí má v sobě mnoho kouzelného a tahle dávná historie obzvlášť.

 

  

 

U východu jsme potkali Mariana, Radima a Honzu, Marian s Honzou se chystali dovnitř, Radim už návštěvu Akropole absolvoval, tak jsme s ním šli posedět na vínko a kafe. Prošli jsme si centrum Atén a došli k závěru, že nechápeme, jak Řecko může být v Evropské unii. Největší pěstí na oko byl „řeznický trh“, který vybočoval z takového aténského Václaváku a pokračoval souběžně s ním. Byla tam tak stovka řezníků ve zkrvavených pláštích vyřvávajících své nabídky, byl tam ukrutný zápach, maso jen tak vyložené na stolech a nad ulicí zavěšené jen jakésy plachty – zkrátka vzorová hygiena,

 

 

chyběl mi tam už jen nápis „Vítejte v Evropské unii“.

Po návratu do Pirea jsme ještě chtěli něco pojíst, tak jsme sedli do takové hospodorestaurace (na ceníku stálo gyros – 1,60€). Marek s Radimem si objednali pivo a gyros, Marek ještě navíc kuře a já jejich národní jídlo – pastu (zapékané těstoviny) a víno. Ještě než cokoli donesli, provedli něco, z čeho mi zůstal rozum stát – natáhli před námi (na hezky prostřený stůl) dva igelity.

 

 

Víno (Kourtaki) mi přinesli v zazátkované půllitrové lahvi, odlil jsem si asi deci, ale nevypil jsem ani malý frťák, protože to byl hnus nejvyššího kalibru – chutnalo to jako kdybyste smíchali čistý líh s chlorovanou vodou půl napůl s vinnou šťávou. Totální tečku za řeckým pohostinstvím udělal účet, který dohromady čítal astronomických 35€. Po této řecké zkušenosti z Pirea, španělském pivu s ledem z Cádizu a francouzským vínem s ledem z Marseille si hluboce vážím českých restauračních návyků – až se mi po nich stýská.

Po Kaffeezeitu jsme měli necelé dvě hodinky volno a už jsme stěhovali nástroje na Lidodeck, kde jsme hráli od 19:00 do 21:00 ke Grillabendu (Piräus bei Nacht). Od 22:00 měli show tanečníci, hráli jsme jako posledně Granadu a a moll čardáš.

 

 

7. 11. 2004 neděle

 

Den začal dost příjemně – vstával jsem v 8:00, abych nepropás průjezd Korintským kanálem.

 

  

 

Je to vlastně uzounká (tak akorát pro Berlin, dost často se prý v něm škrtne, tentokrát jsme propluli bez zaváhání), dost vysoká průrva ve skále (samozřejmě uměle v potu práce vytvořená –  vysekaná). Díky těmto parametrům je v kanálu úchvatná akustika, kterou na přání Kalleho využil i Robert se svou trumpetou a barokními fanfárami, které se nádherně nesly průplavem. Za 50 minut jsme se dostali z Egejského moře do Jaderského a mířili do Černé Hory.

Dnešní den si budu pamatovat ještě hodně dlouho, a to ani zdaleka ne díky fascinující plavbě korintským kanálem. Na dnešním dni je dost dobře vidět, jak je neděle na lodi běžným pracovním dnem, tentokrát i dost nevšedním pracovním dnem.

Začalo to v 11:00 zkouškou se zpěvačkou Nicole Mühle. Ta přiletěla teprve včera a už dnes má mít show. Krátkovlasá blondýna, tak trochu při těle, podle toho jak se chová, by člověk nečekal zázraky, nicméně ty se právě děly. Má neskutečně krásný hlas, s kterým navíc umí takřka dokonale zacházet, brilantně ovládá jak operní tak řekněme muzikálový populární zpěv a nedělá jí problémy z jednoho přejít do druhého. Je to zkrátka skutečná pěvecká hvězda. Co ale z toho, když přiveze špatné noty. Do rodiny našich „oblíbených“ aranžérů po Plotnikovi přibývá Maxmilian Kraft. Nejsem klavíristou v pravém slova smyslu, už vůbec ne stoprocentním listařem, moje schopnosti doteď vrchovatou měrou stačily a najednou se po mně chce, abych zahrál nemožné. Připadal jsem si dost neschopnej, i když bylo evidentní, že jsou klavírní noty špatně čitelné, zbytečně složitě psané (do posledního detailu) a navíc ve většině případů bez akordů, které dosud nikde nechyběly (většinou bývají dopisované muzikanty, kteří z těch not hráli přede mnou) a které výrazně usnadňují čtení not. V Somewhere třeba akordy byly, ale zase asi ve dvou taktech vůbec neodpovídaly tónům, které v tu dobu zněly. Navíc zdaleka ne vše, co bylo v notách, bylo správně (chyby v posuvkách, chyby v bicím partu). Honza to neustál a zvýšeným hlasem upozornil Nicole na špatné noty, kvůli kterým trvala zkouška tři hodiny. I po tak dlouhé době to s show nevypadalo příliš nadějně (podobně nepříjemný a navíc nepřesný notový zápis měly i bicí atd.) a v kapele se vytvořilo tak trochu dusné napětí (neustále přiživované nejistotou kolem našeho prodlouženého angažmá). Bylo to moc i na jinak klidného Mariana – holt neděle jak vyšitá.

Před kafem jsem měl ještě hodinku na cvičení, tak jsem si nejobtížnější pasáže přehrál s tím, že na to bude ještě čas po večeři (po kafi jsme hráli s Robertem pingpong, abych se trochu odreagoval), a tak jsem místo dalšího cvičení dopsal do všech not akordy. Po večeři jsem naběhnul do Lounge, že pocvičím, přišel ale John, jestli bych nebyl tak hodný a nešel na jeho klasický koncert do Royal Clubu obracet Berenice noty. I kdybych chtěl říct ne, nemohl jsem, prostě jsem musel s radostným úsměvem v obličeji říci ano, samozřejmě, rád, jít se převléknout a začít se modlit (jediný záblesk nedělní atmosféry), aby show dopadla dobře.

Při obracení not jsem jednou obrátil dvě stránky najednou, ale nic se naštěstí nestalo. A show? Bylo narváno (dost možná i proto, že se po show měly losovat a dokonce i losovaly dosti hodnotné ceny v tombole). A jak show dopadla? Rád se chlubím, a tak se pochlubím i teď (nikdo jiný to za mě přece neudělá) – ne že by to nemělo chybu, ale bylo to zkrátka natolik úchvatný, že jsem se dočkal i několika komplimentů ať už od spoluhráčů, pasažérů nebo třeba od Johna. To víte, to je něco pro Pepu, nosil se taky celý večer jako páv J. Však to ale taky kluk jeden ušatá potřeboval – vrátila se mi pohodová nálada a hlavně sebevědomí. Až zas příště dostanu podobné noty (vypsané a bez akordů), řeknu – dejte mi 20 minut, akordy si dopíšu a půjde to jak po másle – tak jako obvykle J.

 

 

8. 11. 2004 pondělí

 

Jméno země ve které jsme dnes byli je nadmíru příznačné – Černá Hora.

 

 

Dnes jsme měli hrát 11:30 – 13:30 Frühschoppen a od 16:00 na kafi, což by znamenalo, že budeme mít na Kotor jen zhruba tři hodiny a ještě spoléhat na tendry. Nakonec ale tak pršelo, že jednak Frühschoppen odpadl a hlavně jsme ani ven nešli. Místo toho jsme skoro dvě hodiny hráli s Robertem pingpong – je to za deště (stůl je sice pod plachtou, ale stejně na něj semtam něco spadne, navíc podlaha je úplně nacucaná) a větru úchvatný zážitek hodný zápisu do deníčku. Motivován jednou (a zatím jedinou) výhrou nad (od minulého kontraktu jak vyměněným) Robertem z předevčerejška jsem si brousil nehty na výhru další, vyhrál jsem ale jen jeden set, zatímco Robert dva.

Marek taky sportoval – už na minulém kontraktu si nakoupil v podstatě profesionální rybářskou výzbroj. Už tenkrát se mu povedl husarský kousek – chytil sice jediný úlovek, zato ale 130-tikilový. Odnesla to nohavice jeho kalhot, kterou musel odstřihnout – chytil totiž sám sebe. Tentokrát byl poněkud úspěšnější – jeden skutečný rybí úlovek už má za sebou a dnes měl ohnutý prut tak, že to vypadalo přinejmenším na velrybu. Nakonec se zjistilo, že chytil lodní lano a málem tak zvednul kotvu. A já proč se ta loď tak rychle točí dokola…

I dnes jsem otáčel Berenice noty, tentokrát bez jediného zaváhání. Večer patřil samotnému Berlin Bandu – Tanzabend. Na Mitternachtssnack jsme už přišli oblečení na ven (na místní poměry bylo poměrně chladno) a pádili do Dubrovniku (stáli jsme v něm od 22:00) na pivo (všichni bez Mariana). To už ovšem bylo po půlnoci, takže většina putik byla zavřená, i přesto jsme jednu otevřenou našli (pivo, výborné silné víno). Marek nás opustil předčasně, zbytek se zájmem pozoroval v protějším rohu sedící číšníky z Berlina (především ale číšnice – nejkrásnější holky na lodi – Němku Janine a Maďarku Patricii). Se zadanou Patricií jsme se dokonce nechali v samém závěru dnešního večera odfotit…

 

 

Cestou zpátky (trvá asi 20 minut) dostal Robert úžasný nápad – zahrát si na babu, tak jsme se jak malí kluci honili po přístavu dokud to neuklidnil v daný okamžik nejstarší a nejrozumnější Honza.

 

 

9. 11. 2004 úterý

 

Vzhledem k tomu, že jsme šli spát až v pět, vyrazil jsem do Dubrovniku až po obědě. Zavítal jsem do Euroshopu, kde jsem si koupil manšestráky a namířil si to směrem do centra (autobusem). Dubrovnik je kouzelné městečko (myslím tím centrum), obehnané hradbami s nádherným výhledem na moře. Ulice působí neskutečně čistým dojmem. Z velké části to dělají světlé domy a především světlá hladká kamenná dlažba. Kdybych si to nepřečetl, tak bych nevěřil, že tohle město bylo poměrně nedávno při válce na Balkánu z velké části zničeno. Žije turismem, ovšem to díky tomu, že má co nabídnout. Je to kouzelný kout evropské pevniny.

 

  

 

Stejně jako v Cádizu i zde se přemnožily kočky, zdá se ale (soudě podle jejich poněkud zavalitějších těl), že tady se mají dobře.

Půlka českého národa jezdí právě sem do Chorvatska na dovolené, teď už chápu proč. Navíc chorvatština je slovanský jazyk a není tudíž problém se česky domluvit.

Jsou dnes sice ještě tři dny do konce plavby, nicméně už dnes byly kapitánské koktejly a Farewell show.

Zítra máme být v Krku na Krku, ale počasí nasvědčuje tomu, že spíš pojedeme do Rijeky (v Krku by se muselo kotvit, tj. přeprava tendry).

 

 

10. 11. 2004 středa

 

To, co se předpokládalo, se i vyplnilo, a tak na seznam míst, kam se mělo jet a nakonec nejelo, přibyl k Ullapoolu, Londýnu, Sicílii a Krétě ještě Krk.

Počasí bylo deštivé, v Rijece máme ještě stát v sobotu, tak jsme se s Markem, Mariánem a Honzou rozhodli, že půjdem jen na internet a kafe (plus možná trochu shoppingu). Pršelo a byl silný vítr, což mi přineslo další zajímavý zážitek – plné koše rozbitých deštníků a další desítky různě se povalujících po ulicích…

 

 

Po kafi jsem mezi pingpongem s Robertem (opět porážka) a večeří a mezi večeří a Crew show dopisoval tenhle deníček, takže teď konečně provádím zápis v reálném čase, jdu se oblíknout a hurá do Lounge na Crew show…

 

 

11. 11. 2004 čtvrtek

 

Dnes jsme přijeli do Benátek. Skončila tak poněkud (aspoň co do počasí) nevydařená plavba, na které jsme celkem najeli 3.885 km.

V Benátkách jsem byl před osmi lety, zdá se, že se tu nic nezměnilo. Problém s vodou tu je pořád, jen hrozba zničení mnohých kulturních památek je čím dál víc aktuální.

Veškerá doprava v Benátkách probíhá samozřejmě po vodě (gondoliéry, loďky), tj. veškeré zásobování ale i taxiky jsou vlastně lodě (dokonce některé obchody – např. zelenina), auto jsem v Benátkách nepotkal, ani by se jím nedalo skoro nikam dostat (úzké uličky, schodovité mosty, …).

Ráno byly uličky ještě mokré, některé dokonce z části zaplavené. Směrem od centra chodili lidé v gumákách, takže tam nemělo smysl s normální obuví chodit. Zašel jsem proto jen do nejbližšího internet café (mimochodem konečně na úrovni – Windows XP, 17’ monitor, 2x USB, nadstandardní rychlost připojení, taky ovšem i po studentské slevě 1€ za 10 minut).

Odpoledne jsem ale už po obědě a telefonátu s maminkou vyrazil na náměstí sv. Marka – to už bylo krásně sucho. Všude mraky holubů, pro které ještě navíc Italové prodávají turistům krmení. Naskytla se mi tak krásná scénka – na náměstí byl mladý pár s malým pejskem na poměrně dlouhém vodítku. Pejsek se jednou začas rozeběhl mezi holuby a ty kvapem odlétávali pryč, nakonec už jen pes opisoval svou kružnici (spíše spirálu) se středem ve své paničce obalujíc vodítkem svého pánečka – skvělá zábava pro podzimní sychravý den v Benátkách.

 

  

 

Večer nás čekal jen Tanzabend, na kterém se s námi sektem rozloučil jeden starší pár (76 a 79 let), který nezmeškal za celou plavbu snad ani jediné naše hraní. Pán byl navíc senilní více než by bylo bývalo zdrávo, veškerou muziku prožíval především tělem (občas vypadal jak Hurvínek) – o každém hraní šel za Mariánem a jal se cosi rozprávět (dnes takto odchytil Marka, takže měl na celou přestávku vystaráno, naštěstí stačilo jen účastně přikyvovat a mile se usmívat). Dokonce pán dotlačil Mariana, aby stáhnul jednu píseň z jeho oblíbeného CD, takže jsme asi celkem šestkrát hráli Zwei gute Freunde. Paní jezdila na vozíčku, v Loungi se ale pohybovala o holi a sem tam se dokonce nechala pánem provést – často na tango – to jsem ji vždycky litoval, protože jí při něm manžel neskutečným způsobem dával zabrat. Dnes po asi dvacetiminutovém společném posezení v Künstlerecku jsme ale zjistili, že to nemá s manželkou jednoduché – měla totiž těžkou operaci hlavy a nic si nepamatuje – bavila se s námi bez problémů, pamatuje si, že v mládí zpívala v Halle v muzikálech, ale to je vše, v momentě kdy opustila Lounge, netušila, že kdy slyšela hrát Berlin Band. To bylo také důvodem, proč pán všechno (ale skutečně všechno) natáčel na videokameru. Zvláštní párek, ovšem hodný obdivu…

Před půlnocí jsem volal miláčkovi a hned po telefonátu jsme ve dvou s Markem nahrávali směs židovských písní a Montiho čardáš. Trochu jsem podcenil přípravu na nahrávání (pocvičil jsem málo), takže jsem tak trochu zdržoval, ale výsledek ve tři ráno nás mile potěšil.

 

 

12. 11. 2004 pátek

 

Hraní k Einschiffungu bylo jako vždy otřesným zážitkem (před lodí bez proudu, tj. bez basy, kláves, jen s harmonikami, trubkou, saxofonem a torzem bicích), naštěstí trval od 15:00 asi jen 40 minut a mohli jsme vypadnout z lodě. Udělalo se nádherně, tak jsem ještě jednou vyrazil na náměstí sv. Marka udělat nějaké podvečerní snímky (Slunce zapadá už v 16:45). Zrovna tam hrála kapela (housle, klavír, harmonika, kontrabas) jednu z mých oblíbených samb Quando Quando, která se krásně nesla náměstím (a to hráli akusticky!).

 

  

 

V 17:30 měl být Seenotrettungsübung, ale v tu dobu ještě nebyli všichni pasažéři na palubě, takže se konal až v 19:45.

Večer jsme hráli opět pouze k tanci, a to jen dvě písničky (v podstatě zkouška), protože naštěstí nikdo nepřišel.

Marek by rád zase něco nahrál, ale dnes jsem nebyl schopen ničeho (psychicky a už vůbec ne fyzicky).

 

 

13. 11. 2004 sobota

 

Den v Rijece začal zkouškou na Welcome Show a zítřejší show Anji Kathariny Wigger. V kapele nepanovala příliš dobrá nálada, byla to vlastně nechuť zkoušet den dopředu, když zrovna stojíme (zítra jsme celý den na moři).

Dnes jsme vlastně první den na MS Berlin nad plán (včera mělo naše angažmá skončit). Do poslední chvíle se pořádně nevědělo, jak to všechno bude, takže jsme ani neměli připravené nové kartičky, na jejichž základě nás pouští z i na loď. Naštěstí ale ty staré fungovaly, tak jsme se ven na kafe dostali.

Dnešní Kaffeezeit jsme celý nehráli, protože nějaká lehce ujetá pasažérka měla potřebu vyprávět ostatním hostům svoje pohádky. Očividně to nikoho nezajímalo, ale my jsme aspoň nemuseli hrát.

Dnešní koktejly a Welcome show byly ve znamení Seegangu. Byl takový vítr, že na jedné straně lodi ani nešly otevřít dveře ven.

Kromě Anji a Grahama jsou na této cestě ještě sestry Mona a Rica Bardovy (čtyřruční klavír, už jsme je poznali na minulém kontraktu v Pobaltí) a německá „hvězda“ Regina Thoss – neskutečně nesympatická (ne nepříjemná, právěže až přehnaně příjemná a kontaktní) osoba, která neumí ani pořádně zpívat a dělá ze sebe hvězdu první velikosti. Bata Ilič i Bernd Clüver jsou ve srovnání s ní superstar. Je samé ťuťuťu ňuňuňu a přitom se jí pokaždé něco nelíbí.

 

 

14. 11. 2004 neděle

 

Zkouška s Anjou byla zrušená. Anja už když jsem ji poznal o prázdninách měla při sebemenším Seegangu na uších jakési kuličky, které ji pomáhali proti nevolnosti. Dneska byla jak moucha, zkrátka naprosto nepoužitelná.

Anička, jak jí všichni říkají, je sympatická vysoká štíhlá blondýnka s pronikavým hlasem a neskutečným rozsahem. Zpívá operní árie, ale i muzikály a dost dobře. Je to taková hodná duše, která ráda posedí s přáteli nad vodkou.

Místo italského Bari jsme se zmítali ve vlnách středozemního moře. Nevím přesně jak se stupnice popisující bouři na moři jmenuje, každopádně jsme ale z jejích dvanácti stupňů zažili jedenáctý. Na volné moře smí navíc loď vyjet při maximální rychlosti větru 60 uzlů za vteřinu, na moři jsme byli už od včerejška, nemohli jsme nikde zakotvit a vítr byl 90 uzlů za vteřinu. Vskutku náročný den, ani nám snad nebylo špatně, ale byli jsme jak po maratonu, je to dost vyčerpávající bez přestání (i v leže) na plný výkon zachovávat jakousi rovnováhu.

Přesto přesevšechno bylo na Kaffeezeitu plno a jedlo se jak o život. Večerní show Aničky bylo nesmysl, tak se ihned příležitosti chopil Kalle a udělal svou show (tuto cestu ho vůbec neměl mít). Jako vždy úžasná show, jen pár posledních čísel už bylo bez Marka – musel si jít natáhnout postel na záda, aby mu bylo líp.

Díky tomu, že měl show Kalle a Anička měla show přesunutou na zítra, zařídil tak Kalle mlčky a nenápadně, že Regina mít show nebude (jen zazpívá na Repeater party a na Farewell).

 

 

15. 11. 2004 pondělí

 

Po zkoušce s Anjou jsme okamžitě s Marianem, Markem a Radimem vyšlápli do Taranta.

 

  

 

Měli zrovna siestu, takže obchody měly zavřeno, pamětihodností tu moc nemají a především bych už nejradši byl doma, z čehož všeho vyplývá, že jsem neměl náladu někde brouzdat sám a radši jsem si s klukama sednul na pivo. Původně jsme si chtěli dát kafe (počasí bylo asi takové, že sice na sluníčku stačilo tričko, ale ve stínu byla namístě teplejší bunda) a sedět vevnitř. Marian se proto číšnice optal, zda mají vevnitř „four chairs“, načež číšnice zopakovala „four chairs“ a šli jsme si sednout ven (po italské zkušenosti z Janova nás už další italská zkušenost nepřekvapí). Bylo mi divné, že „quattro chairs“ opakovala číšnice i barmanovi. Vše se vysvětlilo, když nám po chvilce (aniž bychom si stihli cokoli objednat) přinesla čtyři dánská piva – „quattro ceres“. Marian to velkoryse vzal a zaplatil (nejlevnější to nebylo).

Už na Kaffeezeitu bylo cítit ve vzduchu nějakou další nekalost – Kalle před show Aničky pošeptal Marianovi tajnou zprávu, kterou se nikdo nesmí dozvědět, Marian to ovšem na rozdíl od Kalleho nikomu něřekl.

Show dopadla výborně, stejně jako před časem – tenkrát v červenci to byla moje první show, takže v tom byla pro mě i trocha nostalgie.

Na mitternachtssnack přišel Kalle s harmonikou a další umělci a muzikanti a zazpívali Radimovi „zum Geburtstag viel Glück“ (Happy Birthday), ano je to tak, i náš basák je zas o rok starší (28). Čas se posouval o hodinu dopředu a noc před námi tak byla o hodinu kratší, oslavu jsme proto odložili na zítra případně pozítří.

 

 

16. 11. 2004 úterý

 

V 7:00 jsem měl budíček, abych stihnul před zkouškou (10:00) trochu poběhat po Korfu. Byla ale bouřka a silný déšť, v 9 hod. už bylo hezky, ale možnost jít ven (kvůli výletům pasažérů) jsme měli až 9:30. Ven jsem se tak dostal jen na 17 minut mezi zkouškou s Reginou a zkouškou s Grahamem.

 

  

 

Po obědě jsem si trochu zdřímnul (na tomto kontraktu to je výjimečná záležitost), probudilo mě kapitánské hlášení – je rozbité topení, kotel je naprosto mimo provoz, zítra budem stavět ve Splitu a pak se jede rovnou do Benátek, kde budeme až do soboty večera.

Jako obvykle pasažéři byli značně rozladěni, takže byla po celé lodi dost rozpačitá nálada.

Na Repeater party zpívala pár písniček Regina a bylo to podle očekávání trapné vystoupení se „zpěvem“, jako když blije krev. Mezi písničkami neopomněla zdůraznit, že 27. 11. ve 20:15 bude mít Talkshow na RBB a že pro zájemce bude po tom, co „dozpívá“, v Künstlerecku prodávat svá CD a rozdávat autogramy. Bohužel se našlo pár zoufalců, kteří za ní přišli (možná z lítosti).

Grahamova show byla jako vždy show jak má být, jen jsem byl poněkud konsternován, protože jsem oproti zkoušce neměl odposlech (nejenže měl Graham pro sebe kombo na kytaru, stál před hlavníma bednama, ještě si vynutil můj monitor, takže já jsem slyšel velký kulový…).

Graham má na svůj věk neuvěřitelně medový hlas, který umí používat, zpívá s kytarou samé country šlágry, ví co si má kde ukázat, umí chodit v showbusinessu, jeho jediným mínusem je jeho manželka. Co byl posledně na Berlinu, neměl ji s sebou (to byl tenkrát v pohodě). Tentokrát tu je a je naprosto jasný, kdo má v tomhle manželství rozhodující slovo a Graham to není. Nejhorší je, že se jeho manželka dělá důležitou – při každém jeho vystoupení důležitě vkráčí na parket a něco udělá (co by asi Grahámek sám nezvládnul), třeba zapojí šňůru od kytary do komba (kombo ale už třeba nezapne, takže je nakonec vlastně jenom trapná). Organizuje zkrátka svému muži každý jeho krok.

Oslava Radimových narozenin se dohodla na zítřek. Sice se dnes vrací čas zpět, takže noc je o hodinu delší, ale zítra ráno má být zkouška na poněkud předčasný Farewell.

Delší noc jsme ovšem řádně využili s Markem – do 5:00 jsme nahrávali další kousky, které jsme měli v plánu.

 

 

17. 11. 2004 středa

 

Po obědě jsme s Radimem vyrazili do Splitu. Jestliže jsem po návštěvě centra Dubrovniku pochopil, proč Češi a Slováci jezdí do Chorvatska na dovolené, tak tady stačilo vykouknout z lodě a všechno mi bylo jasné.

 

  

 

Nádherné počasí samozřejmě vypíchlo krásu Splitu, na sluníčku bylo úžasné teplo, kafíčko a zákuseček v centru Splitu náladu ještě pozdvihlo. Mít tu tak ještě Míšu, nechybělo by mi nic. V přístavu jsme ještě sedli na vínko (1l). Bylo super, jen jsme se z etikety nedozvěděli, jaký má obsah alkoholu (bylo na ní napsáno ALK. 10,8; 10,9; 11,0; 11,1; 11,2; 11,3; 11,4; 11,5 % VOL.).

Po koktejlech a Farewell show nastala dlouho očekávaná oslava Radimových narozenin. Protáhla se až do 5:30, vypili jsme si, Honza nezklamal a včas přešel do úsporného režimu.

 

 

         

 

 

18. 11. 2004 čtvrtek

 

Na právě (předčasně) končící rajze jsme najeli 2.476 km. Po obědě, na kterém si mohla posádka rozebrat fotky, které si dosud nikdo nekoupil, jsem s Markem vyrazil na MS Casanova (říční loď patřící taktéž Deilmannovi), na které je asi poslední tři dny můj bratránek Michal Kos (jako záskok za českého lodníka, který zmlátil svého německého spolubydlícího). I MS Casanova byla v Benátkách mimo plán (poslední dny je vysoká hladina a nelze podjet pod jedním z mostů). Na posledním kontraktu jsme se s Michalem už dopředu domlouvali, jak se sejdeme v Gdyni a nakonec z toho sešlo. Shoda několika náhodných okolností způsobila, že se teď můžeme tři dny scházet, kdy se nám jen zlíbí. Když jsme vycházeli od MS Berlin k MS Casanova, zrovna dostávali ven starý kotel.

 

 

Na Casanově jsme poseděli při vínku v Crew mess (s Markem, Michalem, jeho kamarádem Pavlem a Jožkou Holým – slovenský klavírista, který byl jeden čas i na Berlinu a s Markem se dobře zná) a po večeři jsme se ještě sešli u nás v Loungi v Künstlerecke.

 

 

 

19. 11. 2004 pátek

 

Dneska jsem zašel do mé osvědčené internetové kavárny, hlavně poslat můj návrh zadání absolventské práce na KJJ a po obědě jsme s Radimem, Honzou, Míšou a Pavlem vyrazili na náměstí sv. Marka. Vyjeli jsme výtahem na věž stojící právě na tomto náměstí a naskytl se nám tak úžasný panoramatický výhled na podzimní Benátky.

 

  

 

Cestou zpět jsme oběvili v jedné z uliček úžasné hudebniny – byly v nich stovky not a z toho desítky jazzových fakebooků, škol, transkripcí jazzových improvizací, Aebersoldů, aranží pro kapely atd.

Po večeři (19:00) jsme se sešli celá kapela a hezky oblečeni jsme do 0:30 nahrávali pár skladeb (na videokameru i na minidisk). Vzešla z toho cca 25 minut dlouhá nahrávka, která je více než reprezentativní a na dostatečně profesionální zvukové úrovni (není uplně jednoduché srovnat živé nástroje – např. dechy s klávesama, basou atd. a už vůbec není lehké ozvučit zpívajícího bubeníka tak, aby jeho zpěvový mikrofon nebral víc bicí než zpěv…).

Do 5:30 jsme pak ještě s Markem nahráli poslední společné kousky. Při Ave Maria už Markovi tekla krev ze rtů, ale zadařilo se a máme to za sebou.

 

 

20. 11. 2004 sobota

 

Hudebniny, které jsme včera objevili, byly natolik unikátní, že jsme já i Marek byli ochotní v 9:30 vstát a pelášit do nich ještě něco pokoupit. Celkem jsem tam nechal 114€, nicméně pořídil jsem nadčasové kousky. Marek si koupil mrňavoučkou kytaru, na které od té doby (na pódiu) hraje víc než na klarinet nebo saxofon.

 

 

Zavolal jsem si domů a šel jsem ještě na skok navštívit Michala, abych se rozloučil, protože v 15:30 jsme zas měli hrát k Einschiffung. 17:30 byl Seenotrettungsübung a hned po večeři jsme s Radimem a Honzou zaskočili na dvě hodinky do Casanovy na vínko (a trošku se zahřát, na Berlinu se stále ještě pořádně netopilo). Exkurze to byla prvotřídní – s návštěvou pasažérských kabin, kormidelny atd.

 

  

 

Po Tanzabendu jsme si mohli vychutnat půlnoční odjezd z Benátek.

 

 

 

21. 11. 2004 neděle

 

Ravenny, ve které dnes stojíme, jsem neviděl zhola nic, protože dopolední zkouška s Nadjou a Gideonem a s Hill (na show tanečníků) zabila celé dopoledne. Kromě těchto tří zpěváků tu ještě na tuto cestu zůstává Berenice a Graham Bonney.

Na Kaffeezeit byla sice psaná Berenice, ale bola to tlačová chyba, takže jsme na něm samozřejmě hráli a mohli jsme se jen s Honzou a Radimem projít po přístavu, který leží zcela mimo civilizaci (do města jezdil Shuttle a v dosti dlouhých intervalech).

 

 

Po show tanečníků nás na půlnočním bufetu Marek docela pobavil, ptal se totiž Honzy: Za kolko dnes máme (za jak dlouho jedeme domů)?, Honza: „za vosum“, načež Marek: „A zajtra?“ J Wir sind schon viel zu lang am Bord, jak zpívá Kalle v jednom ze svých show hitů.

 

 

22. 11. 2004 pondělí

 

Zkouška na Welcome a zkouška s Duem Vamos se trochu protáhla. Po obědě jsem ale okamžitě vyběhnul do Splitu. Původně jsem se chtěl nechat ostříhat, ale vzhledem k tomu, že nebylo takové teplo jako posledně, rozmyslel jsem si to. Místo toho jsem si vyzkoušel několik jeans a jedny dokonce i koupil. Jak už je dobrým zvykem, skončil jsem s Radimem u vína, tentokrát jsem si ale k němu ještě musel dát grog (přesněji čaj s rumom) a capuccino, abych se trochu zahřál. Tentokrát jsme litr vína zdolali sami.

 

 

Po koktejlech a welcome show se slavily Lenčiny (Češka z Reiseleitungu) narozeniny, při kteréžto příležitosti jsme oslavili i to, že máme za pět. Honza oslavu ve 4:00 zakončil již tradičně v úsporném režimu a já na tom vydělal láhev vodky. Vsadil jsem se totiž ve 3:00 s Radimem, že Honza usne cca. za jednu hodinu, Radim, že do 30 minut a prohrál J.

 

 

23. 11. 2004 úterý

 

Den na moři začal zkouškou s Gideonem a Nadjou, pokračoval obědem v Crew Mess, opět zkouškou s Gideonem a Nadjou, obědem v Lido baru, Kaffeezeitem, Crew salem a skončil show Nadji Klitzke a Gideona Poppa. Jsou to ještě mláďata, která se ještě na prknech, která znamenají svět, neumí příliš pohybovat. Noty nemají v nejlepším pořádku, leckdy jsou až zbytečně složité a co těmhle dvěma zpěvákům je třeba vytknout v první řadě, je fakt, že neumí svou show moderovat. Mezi všema písničkama stroze řekli pár slov, tak stroze, že jsme si ani nestíhali vyměnit na pultíku noty. Zpívat ale umí (klasický zpěv), mají i charisma a určitě se časem otrkají.

 

 

24. 11. 2004 středa

 

Zkouška s Hill dopadla až podezřele dobře, až jsme měli strach, že se to na show obrátí (posledně totiž zkouška byla hrůza děs a show super). Možná to bylo i tím, že jsme věděli, že čím dřív zkouška skončí, tím dřív budeme moci vypadnout z lodě, což je po Seetagu a navíc na Maltě priorita č. 1.

Valetta je krásné historické místo se spoustou pohádkových hradeb.

 

  

 

Z každého rohu tu dýchá anglická minulost – jezdí se vlevo (volant vpravo), narazíte tu v podstatě jen na anglické nápisy, v knihkupectví jen knihy v angličtině, …

Při brouzdání městem jsem narazil na dvě zajímavé kuriozitky –

 

  

 

taxislužbu s garáží plnou rakví a holuby, kteří si navlékali na hlavu kůrky od krajíců chleba, které předtím poctivě vyzobali.

Po kafi jsem trochu pocvičil (ostatně jako každý den poté, co jsem v Benátkách nakoupil v hudebninách). Večerní show Hill Gutt se opět vydařila. Hill dnes slaví své 67. narozeniny (říká vždycky – „Ich bin 37…“ načež dodává „… geboren“) a oslavila je důstojně.

Dnes jsem poprvé viděl Roberta vytočeného (kvůli focení v době, kdy už se chystal ke spánku). Bylo by to na dlouhé povídání, nicméně nebylo to bezdůvodné (naštěstí ne kvůli mně) ani dostatečně opodstatněné, veškeré fotky z tohoto večera jsou ale každopádně naprosto nepoužitelné. Zavládla tak až do druhého dne dopoledne tichá domácnost, a tak jsem někde ve 2 hod. ráno místo spánku pral prádlo J.

 

 

25. 11. 2004 čtvrtek

 

Po rychlozkoušce s Grahamem a obědě jsme s Radimem vyrazili do Trapani (Sicílie). Nebylo co navštívit a ani si pořádně kde sednout, v ulici, kde měl být palác, jsme nic podobného nenašli (jen sicilského kmotra držícího se dopravní značky tak, jako by ji sám držel), a tak nezbylo než si v této Praze 8 – Holešovicích (líp to tu rozhodně nevypadá) sednout na víno a aspoň se napít.

 

  

 

Po kafi se mi konečně podařilo (po předešlé usmolené výhře) Roberta v ping pongu rozdrtit (3:2, 3:1).

Grahamova show byla poznamenaná Kallem a jeho opičkou (půlku show byl na pódiu a vyváděl něco na klávesách – ovšem bylo to po hudební stránce v pořádku, jen ta opilost z Kalleho přímo sršela). Oslavy Gideonových narozenin se tak Kalle už neúčastnil. Bylo i tak celkem veselo – trochu jsme pohráli pár jazzůvek, zpívala dokonce i tanečnice Zuzka (a pěkně). Naopak Nadja zase tancovala – s tanečníkem Robertem a dával ji co proto. Není proto divu, že v kombinaci s alkoholem, kterého vypila poměrně hodně, skončila s bledým obličejem Radimovi v náručí. Nebylo to ovšem z lásky, ale z nouze, protože jí bylo natolik špatně, že si vynutila zavolat (tj. vzbudit) doktora. Naštěstí to vzal sportovně a žádná aféra z toho nebyla. V 6:00 zakončil oslavu kdo jiný než Honza a jak jinak než v úsporném režimu.

 

 

26. 11. 2004 pátek

 

Dnešní den trávíme na moři a nutno dodat, že na veleklidném moři s olejovou hladinou. I proto se dobře spalo a vstával jsem až ve 13:00, nasnídal jsem se na rustikalisches Lidolunch a pak zašel s Honzou na pivo do Royal Baru (na Kalleho).

Dnešní den je poměrně náročný – po kafi s Talkrunde jsme se dozvěděli, že na Repeater party bude Nadja a Gideon něco zpívat, takže jsme se jen letěli převlíknout do gala a hurá na zkoušku s Nadjou a Gideonem. Honza to nějak neustál a při prvním problému s bicím partem vybouchnul, což nedělalo moc dobře v kapele jako celku. Přežili jsme ale Repeater i Kalle show a vše se zase srovnalo.

 

 

27. 11. 2004 sobota

 

Už včera byla cítit jistá nervozita mezi umělci, dnes to ale vypuklo zcela naplno – připluli jsme totiž do Mallorcy a na loď nastoupili nejen Deilmannovy dcery, ale i šéfka přes kulturu – Frau Cuello (čti kvelio). Zkouška na Farewell (10:00) tak byla napjatější než obvykle (uvolnění přišlo až s příchodem samotné Cuello, to bylo ale jen an oko, ve skutečnosti byla jěště hustší atmosféra). Ven jsme se tak dostali až ve 12:00 s tím, že ve 13:30 musíme být zase zpět. Být v Palmě na Mallorce a nevidět její slavnou katedrálu by byl hřích, takže za pomoci městského autobusu jsem to musel zvládnout a taky zvládnul. Hlavní město Mallorcy – Palma si své jméno rozhodně zaslouží (palm přehršel).

 

      

 

Nervozita nebyla jen mezi umělci a posádkou Berlina. Snad naprosto nejvíc vytrémované byly sestry Deilmannovy. Údajně jim je kolem 40 let, vypadají ale pod třicet a vystupování mají tak kolem dvanácti – jsou to malé holčičky, které neumí na veřejnosti vystupovat (ještě loni žil jejich otec a ony nemusely hnout prstem, dnes řídí společnost). Chudinky celé rozklepané přečetly na koktejlech, co jim někdo napsal, a spolu s kapitánem naposledy připily pasažérům na šťastnou cestu domů. Při prvním koktejlu se dokonce tvrďák kapitán Schmidt rozbrečel a ani nebyl schopen dopovědět, co chtěl.

Farewell show byly neuvěřitelně dlouhé – všichni se chtěli ukázat, takže po show jsem mrtev padnul. Dali jsme do toho holt všechno.

 

 

28. 11. 2004 neděle

 

Už bych byl skutečně rád doma, a tak ani slunná Ibiza nebyla dostatečně silným tahákem, řádně jsem se vyspal a pak jen zajel do centra zavolat si domů.

Bylo skutečně nádherně, blížil se konec cesty, fotky kapely vytvořené uvnitř lodi za umělého osvícení se moc nevyvedly, a tak jsme ve smokingách a s nástroji vyběhli na Ibize za maják a udělali pár vyvedených snímků.

 

  

 

Hrát poslední Kaffeezeit je výborná záležitost, moc jsme si to užili. V 17:00 byla na lodi sloužená mše (1. adventní neděle), tak jsme na ní za Berlin Band zahráli s Markem Schumannovo Snění. Po Crew show se na Lidodecku konal ohňostroj, to už jsem se ale odebral na kabinu, kde jsem jednak stahoval do počítače všechny možné na lodi nahrané minidiscy a hlavně psal až do osmi do rána referát Míše – konspekt části Vopěnkových Rozprav s geometrií. Deadline má Míša 30. 11. o půlnoci, takže to do té doby musím nejen stihnout napsat, ale i poslat mailem (tj. najít v Barceloně nebo Janově internet café, nebo to zkusit poslat z lodě). V Barceloně jsme ale stáli zcela mimo centrum a já to hlavně ještě neměl dopsané, tak jsem se rozhodl zkusit zítra lodní internet.

 

 

29. 11. 2004 pondělí

 

Dnes odpoledne se mi podařilo referát Míše dopsat. Na slavnostní večeři pro posádku jsme dostali klíčenky a pamětní medaile a dobře jsme se najedli. Od Staffkapitána jsem se dozvěděl, že by internet na lodi stál při troše štěstí „jen“ 300€, navíc jsme na moři a méme špatný signál, takže by to třeba sni nešl odeslat, takže jsem se začal modlit, abych v Janově našel internetovou kavárnu.

Při následné party v Loungi (plné stoly alkoholu) jsem si sbalil nástroje, vesele pálil CD a DVD a probral fotky v Crew Mess (do 2:00). Byly to fotky, které se žádný z pasažérů nekoupil, a tak je fotografové dali posádce v pléno.

 

 

30. 11. 2004 úterý

 

Hned po probuzení jsem se pustil do balení (10:00-13:00). Asi v 15:00 jsem se dostal z lodi a pelášil hledat internet – a ejhle, nejbližší internet je 4 km od přístavu. Vrátil jsem se proto na loď za Mariánem s tím, že buď teď vypadnu na dvě hodiny nebo se na internetu stavíme při cestě domů. Vyhrála druhá alternativa. Hned po naložení všech našich zavazadel, nástrojů a suvenýrů jsme cca v 18:00 vyjeli. Řidiče Radka napadlo v přístavu zkusit zajít do nějaké firmy a poprosit o přístup k internetu. Hned v první takové firmě mě dovnitř pustila uklízečka a zavedla mě k zoufalému programátorovi, který tam byl očividně přes čas. Ten mě bez řečí pustil ke svému notebooku a dokonce odešel. Můj názor na Italy se tak hodně změnil, už si zase myslím, že lidi jsou všude stejný – všude najdete dobráka stejně jako idiota. Za 5 minut jsem tak měl vše vyřízeno a hurá domů.

 

 

1. 12. 2004 středa

 

Cesta utíkala poměrně rychle a bez komplikací – teda až do Svitav. Mezi Litomyšlí a Svitavami se totiž stala tragická nehoda a doprava tak byla odkloněna na jakousi uzounkou okresku lemovanou nízkými stromy, dva kamiony tak proti sobě neměly šanci. Asi hodinu jsme takto cestovali do Litomyšle. Do Mnichova Hradiště jsme proto nepřijeli v 1O hod., jak jsem plánoval, ale až ve 14 hod. (stavovali jsme se i na obědě u Kanonýrka Jabůrka, kdysi to byla luxusní restaurace, dnes prvotřídní pajzl).

V Turnově jsem se jen vybalil a večer frčel za Myškou do Prahy…

 

 


Kapela a její mimohudební klišé (včetně vyvedených hlášek):

 

 

Marian Chupáč – jaj; nech sa páči; nehovor; čo? Meine Damen und Herren, wir laden Sie herzlich zum Tanz ein, zuerst ...; eine kurze Pause für die Berlin Band; Musik in der Lounge mit der Berlin Band geht wieder weiter;

 

 

 

Marek Berky – po piči; vieš čo, pravdu ti poviem; ono sa to nezdá; dovidenia; ma neser; už len z toho titulu; ja sa ti čudujem pri tvojom vzdelaniu; počúvaj ma; chlapci moji; presne takú mám doma; nemám ťa rád; aber ne? (v něm. překladu: oder nicht?); habž; soske mange; načinava; rozpučindo; o prima tutto, drima festo; stačí ti?;

 

 

Robert Hruška – to já poznám; tu bych chtěl mít ještě jednou, jednou jsem už chtěl…;

 

 

 

 

 

 

Radim Sanktus – polib prdel kosům; někde to tam bude; to víš že jo; ne ale vopravdu;

 

 

 

 

 

Honza Kazda – pěkně se v tom vyválej; dneska si vypijem; já mám za x (x=20, 19, …, 1); du si natáhnout postel na záda; žena není máslo – neubejvá; mají rádi naši hudbu; teraz krmíš osla pred kopcom; ta by mi slušela; vážný umelec (vážné foto, vážná bunda, …); … dělá lekraci …; to je votřesný; pojďme, večer bude tma;

 

 

Pepa Uchytil