Mario's Band

Info | 2. 7. - 3. 9. 2004 | 12. 10. - 29. 11. 2004 | 27. 6. - 2. 9. 2005

 

Loď Delphin Renaissance 

 27. 6. – 2. 9. 2005

 

 

 

 

 

Z deníčku Pepka námořníka...

 

 

Trasy plaveb | MS Delphin Renaissance | 27. 6. - 10. 7. | 10. 7. - 21. 7. | 21. 7. - 7. 8. | 7. 8. - 20. 8. | 20. 8. - 2. 9.

 


Lesk a záře Pobaltí
10. 7. 2005 - 21. 7. 2005 / 12 dní

 

 

Druhá plavba se nesla ve znamení dvou nepříjemných záležitostí - nemoci (v Bergenu jsem nachladnul) a nadměrného cvičení (na klavír). Na tuto cestu přijelo jednak nové duo - maďarské Duo Soley, nový konferenciér Rudi, zpěvák a moderátor Rüdiger Wolf a operní zpěvačka Letitia Cropp, klavírista zůstal stejný - Boris Pogreb (už na první cestě nám bylo jasné, jak moc velký umělec to je a že těží ze svého oduševnělého výrazu v obličeji a ohromných gest). Oba zpěváci měli mít po dvou show, Letitia ovšem jen jedno show s bandem, jedno že má klasické - s klavíristou. Z Borise konečně vylezlo, že vlastně žádný klasický klavírista není, že by z listu nic nezahrál a tak se hned zděšená Letitia obrátila na mě. Dala mi noty, ať se rozhodnu, jestli do toho jdu. Až asi na dva kousky to vypadalo na jednoduchou záležitost a tak moje ješitnost rozhodla, že do toho jít musím. Koneckonců, kdybych to nevzal (= přiznal bych, že na to nemám), pak by se show musela udělat s celým bandem, takto jsem trpěl jen já. Po nocích jsem cvičil a vše dobře dopadlo (na koncertě, který sekonal v Cabaret Loungi - tj. v největším prostoru na lodi, dokonce několik lidí i stálo a ovace nebraly konce :-)).

 


Robertovo klíště; kapitánský můstek při odrážení od pevniny

 

Co mě trochu zklamalo, byl fakt, že Frankie a vůbec žádný z našich nadřízených necítil potřebu mi třeba říct: "vím, že děláš něco navíc a vážím si toho", vše, co tu děláme navíc, je totiž samozřejmost, zato cokoli bychom my chtěli navíc, je absurdní a nikdo se tím nehodlá zabývat (jako třeba možnost vzít někoho z rodiny na loď, možnost změnit systém barev pro kapelu, ...). Tak to ale holt ve světě chodí. Je docela smutný, že ani samotná Letitia se nezmohla na víc, než na pár slov díků, mezi kterými neopomněla prohodit, že si mého přehmatu v 123. taktu dvanácté skladby publikum určitě ani nevšimlo. Za dobrotu na žebrotu - peníze jsem rozhodně nečekal, ty ani nebylo od koho čekat, jen jsme přemýšleli, jak toho aspoň trochu využít, nakonec jsme ale nic nevymysleli a já se nedočkal od Letitie ani drinku nebo aspoň Fidorky. Na každém rohu vám tu připomínají, jak se máte chovat, a sami se chovat neumějí. Na druhou stranu, byla to pro mě neocenitelná zkušenost - doprovázet profesionální operní zpěvačku a hlavně uspět - proto jsem to možná i vzal - zdvihnout si své klavírní sebevědomí, zabojovat si s trémou a vylepšit hru z listu. Jen škoda, že jsem po celý ten čas bojoval s nemocí a místo ležení a léčení "smrděl" u piána. A tady je ještě potřeba zmínit jednu záležitost - na minulé rajze se trochu pomlátil klavír. Boris tenkrát prones, že je nepoužitelný. Když jsem ale na něj zkusil hrát, zjistil jsem, že je sice trochu potlučený, vrchní deska (křídlo) vyrvaná z pantů, nicméně hraje, je plně funkční a dokonce stále víceméně naladěné. V Tallinnu ho ladič doladil, carpenter dospravil a na koncertě bylo jako nové. Snad každému muselo dojít, že Boris je příživník nejvyššího kalibru, lhář, který se vyhýbá svým povinnostem a který navíc ani pořádně neumí hrát, ale na lodi zůstává a určitě se několik příštích let bude úspěšně na loď vracet (nikdo mi například nevysvětlí, proč Boris nehrál na závěr cesty na Farewell show, kdy už bylo křídlo takřka v původním stavu). Stejná ne-li větší neprofesionalita prochází i zvukaři Toljovi (Anatolij), který nejenže netuší, jak se audiotechnika na lodi ovládá, ale ani nemá sluch a je naprostej ňouma. Těm ovšem vše projde. Zato kapela musí nastoupit na pódium jak četa před velitele, nesmí ani ceknout, vypínat lampičky, usmívat se, pohybovat se v rytmu, být všude včas, ... to by bylo nadlouho.

 


Klaipeda (Litva); racci v Klaipedě za naší lodí

 

A to si ještě vůbec nemáme co stěžovat - bez udání důvodu se tu běžně vyhazují uklízečky, číšníci i kuchaři. Můžete si říct, že na pevnině je to stejný, ale není - než se dostanete na loď, musíte kromě vysokých profesních nároků ovládat dva cizí jazyky, zařídit si lodní knížku, absolvovat několik kurzů, pořídít si příslušnou garderóbu, což vás vše vyjde celkem na 15.000,- Kč a pak vás po dvou týdnech pošlou s 6.000,-Kč domů. Navíc není normální to, kolik lidí touto společností prochází. Zdejší podmínky jsou skutečně alarmující a vedení by si mělo uvědomit, že než platit každý týden letenky novým zaměstnancům by bylo ekonomičtější přidat peníze stávajícím a hlavně vytvořit pro ně důstojné podmínky. Na této lodi participuje hned několik zemí Evropské unie a přitom tu funguje firemní kultura divokého západu. Pod zástěrkou maximální bezpečnosti a laskavosti k pasažérům si tu z toho zdejší pohlaváři dělají bleší cirkus s náznaky koncentračního táboru. Ušel mi například význam našeho druhého General Drillu, při kterém jsme si na pevnině (v Tallinnu) měli všichni (tj. 400 lidí) zout boty, vlézt jednou stranou do liferaftu a druhou zase vylézt.

 

Cesta nezačala moc dobře, protože v Kodani jsme stáli jen dopoledne a to padlo na zkoušku na Welcome Show. Zato v Gdyni jsem vyřídil spoustu potřebných věcí - jednak jsem se nechal ostříhat, koupil jsem si za 16Kč 5 litrů vody, zachatoval jsem si s Mišákem a ještě si dal pivko. Nebýt drobné nehody cestou do přístavu, byl by den takřka dokonalý - šel jsem s Honzou na loď a jak svítilo sluníčko, měl jsem trochu svraštělé obočí a hledě na zem před sebou nevšimnul jsem si ohromné žluté cedule ve výšce mojí hlavy. Bez povšimnutí přes ní projít holt nešlo, zkrátka jsem se o ní s patřičným zvukovým efektem zastavil, načež mi spadly brýle, kteréžto mi ještě před pádem stihly poranit nos, a já se na vlastní oči přesvědčil, že jdeme správně - na ceduli stálo "do portu". A to už jsem na hlavě jedno zranění měl - od televize na kabině, o jejíž existenci jsem se už minimálně čtyřikrát na vlastní hlavu přesůvědčil, z toho dvakrát do krve... O mé šikovnosti těžkokdo může pochybovat (ledaže by jo, jak by prones Robert). Do třetice všeho zlého jsem ještě chytnul nějakou střevní virózu a musel utéct ze zkoušky, na které jsme kompletně předělávali monitory na jevišti. Viróza pak putovala po lodi, z kapely ji měli všichni kromě Roberta a Mariana, já dokonce dvakrát. Kromě křečí v břichu a celkové malátnosti se vyznačovala tím, že velká potřeba v mnohém připomínala malou. Přítrž této průtrži učinila až návštěva sestry (Čech Daniel), který nám dal uhlí a nějaké tablety a do 36 hodin bylo po problému.

 

V Klaipedě a Tallinnu jsem měl zelenou - Tallinn jsem vyměnil s Robertem za Kiel, kde jsem chtěl urobiť a taky urobil vážný shopping. V Rize jsme se byli s Marianem a Honzou jen tak trošku projít, procházku jsme zakončili příjemnou tečkou - na náměstí na pivu.

 

¨
Riga (Lotyšsko)

 

Highlight plavby - St. Petersburg stále vzkvétá. Zatímco loni jsem ho přirovnal k Potěmkinovské vesnici, letos musím smeknout klobouk - většina budov, která měla opravenou fasádu jen z hlavních ulic, se rekonstruuje i z jiných stran a už takto značně evropský Petrohrad se dostává na západoevropskou úroveň. Tedy ovšem co se vzhledu budov týče. Jinak je to stále to stejné balšoje Rusko, země neomezených možností, kde se v budově celního úřadu prodávájí za 3 eura DVD filmů, které ještě ani neměly premiéru. Ven jsem šel s Markem a byla to dobrá volba - už jen proto, že díky mně se Marek dostal z lodi a díky Markovi jsem se já dostal přes celnici. Marek si totiž vyměnil barvu s Robertem, aby mohl v Petrohradu po oba dny ven. Safety officer ale tuhle záměnu nějak opomněl, a tak nechtěli Marka pustit z lodě. Že prý musí za Safety officerem. Jelikož Marek ani němčinou ani angličtinou příliš neoplývá, slíbil jsem věc vybavit. Safety officer ovšem v kanceláři nebyl, že prý je na drillech a že se vrátí cca za hodinu (v 11:00). Když ani v půl dvanácté nebyl v kanceláři, vydali jsme se ho hledat. Našli jsme ho a on nás (kupodivu ochotně) poslal na gangway, že můžeme jít. Mezi tím se mnozí vraceli, že je nepustili přes celnici, že jim chybí v lodní knížce razítko. Když jsme došli na celnici, tak ani nás nechtěli pustit (nemáme totiž v lodní knížce ani zmínku o tom, že děláme na lodi MS Delphin Renaissance). Marek ovšem na ruskou celnici spustil svou ruštinou, že tři hodiny čekal než ho pustí z lodě a že si chce prohlédnout její rodnyj krasívij gorod, trochu s ní zaflirtoval a čajočka změkla - že prý stačí napsat do lodní knížky jméno lodě a můžeme jít. Tak toto je jeden z mála příkladů, kdy se mi má dobrota vrátila i s úroky. Kdybych totiž nechal Marka Markem a šel z lodě sám, skončil bych na celnici, neb bych nenašel odvahy k polemice.

 

 

V Petrohradě místo autobusů jezdí mikrobusy. Jsou to soukromá vozidla, která mají své číslo a svou trasu, po které neustále jezdí a vy si je můžete kdekoliv stopnout a za 14 rublů (12 Kč) se po této trase libovolně přemístit. My jsme se ovšem potřebovali přemístit z nejvzdálenějšího petrohradského přístavu do centra - na Něvský prospekt, kde měl Marek smluvený sraz se svou kamarádkou Jekaterinou. První bus, který jsme stopli, byl ochotný dovézt nás tam, ovšem za 20 euro, druhý (Ahmed z Dagistánu) už chtěl "jen" 5 euro za osobu, tak jsme se svezli.

 


Něvský prospekt; upoutávka na koncert Marcuse Millera v rámci jazzového festivalu

 

V Petrohradě jsem podle očekávání nakoupil hafo DVD (cca za 70 Euro, tj. přes 20 kusů) a hlavně si užil volný den ve společnosti Marka a Jekateriny.

 

 

Zastávku ve Stockholmu jsem si už dopředu naplánoval řádně užít - byla totiž den po onom slavném klasickém koncertě Letitie Cropp. Nebylo mi ovšem dvakrát nejlépe a navíc bylo deštivo, tak jsem se jen tak prošel samým centrem města - a narazil na knihkupectví s novým dílem Harryho Pottera (HP and the Half-Blood Prince). Okamžitě jsem věděl, že ho musím mít. Potíž byla v tom, že jsem měl sice přesně 22,70 Euro, přičemž kniha stála 198 Švédských korun (22,30 Euro), ale v knihkupectví Eura nebrali a v žádné směnárně mi (celkem logicky) nechtěli proměnit mince. Tak jsem sáhnul po své debetní kartě a marně vzpomínal na PIN, neb jsem touto kartou ještě nic neplatil. Našel jsem ve své tajné skrýši jakési 4-místné číslo, ale to nebylo ono a já v bankomatu neuspěl. Poslal jsem SMS mamince, aby to číslo našla a když mi ho poslala, šel jsem ihned do knihkupectví a koupil knihu na kartu - PIN ale správně nebylo, nicméně ta jejich čtečka se komplet zablokovala a prodavačce nezbylo nic jiného než mi knihu prodat bez PIN, pouze s podpisem. Když jsem opouštěl obchod, přišlo mi od maminky správné PIN, ale to už mi mohlo být úplně jedno.

 

 

V Kielu pršelo celý den, nicméně to, co jsem potřeboval koupit, jsem skutečně pořídil - kalhoty, paměťovou kartu do foťáku, paměťovou kartu do mobilu a mnohé jiné.

 

 

Další plavba 21. 7. - 7. 8.