Mario's Band

Info | 2. 7. - 3. 9. 2004 | 12. 10. - 29. 11. 2004 | 27. 6. - 2. 9. 2005

 

Loď Delphin Renaissance 

 27. 6. – 2. 9. 2005

 

 

 

 

 

Z deníčku Pepka námořníka...

 

 

Trasy plaveb | MS Delphin Renaissance | 27. 6. - 10. 7. | 10. 7. - 21. 7. | 21. 7. - 7. 8. | 7. 8. - 20. 8. | 20. 8. - 2. 9.

 


Island, intenzivní Špicberky & Norsko
21. 7. 2005 - 7. 8. 2005 / 18 dní

 

 

 

Třetí cesta nás děsila už dlouho dopředu - po klidné baltské plavbě, která rychle uplynula a téměř bez vln, nás teď čeká 18-tidenní cesta do nevlídných vod Severního moře se spoustou dní na moři. Náš nadřízený Frankie odjíždí na dovolenku a přijede náš nový nadřízený Frank, stejně tak Cruise Director bude nový (místo Moritze Sabine), všichni umělci odcházejí a přijdou noví, takže začneme takřka od nuly. Navíc jsme už dopředu věděli, že tu bude jako umělec rockenrollový pianista Claus Debusman, kterého jsme už měli tu čest zažít na Berlinu a s kterým bylo poměrně dost práce.

 

Nakonec to ovšem dopadlo tak, že jsme byli rádi, že tu máme aspoň toho Debusmana, jehož repertoir už známe a s kterým se dá v pohodě vyjít. Zato další umělci - nade všechny pochyby čtyřprocentní černoch Michael Flannagan, padesátiletý zpívající transvestita s hroznýma notama Renata Ravelle a namyšlený břichomluvec Arno Bell, o nemožném moderátorovi Michaelu Genährovi ani nemluvě - příliš nadějí na poklidnou cestu nedávali. Jako by toho už nebylo dost, ještě hned na Welcome show byly devítky vlny, což znamenalo především to, že jsme hráli bez saxofonu a Marián si během show dvakrát odskočil porozprávať s mísou. A k dovršení všeho se mi vrátila ta střevní viróza, přičemž polovina kapely ji ještě stále měla. Lepší začátek už takhle obávané rajzy jsme si ani přát nemohli. Problémy s barvama nebo přístupem ke kapele se pak zdají poněkud nicotné - nikdy holt není natolik špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

 

V Lerwicku jsme stáli pouze dopoledne a to jsme zrovna měli zkoušku s břichomluvcem, takže z lodi jsme se nedostali, nicméně počasí stejně nebylo nic moc. Show dopadla skvěle, což tak trochu vymýtilo počáteční nedůvěru a odstup umělců od kapely a zdá se, že tuhle rajzu přetrváme bez úhony - i viróza ustoupila a moře se uklidnilo.

 

Z pošmourného rána v Reykjaviku (Island) se vyklubal překrásný den. Severská čistota tu dýchá z každého rohu spolu s přemrštěnými cenami (Shuttle bus do centra za 3 Eura - za 10 minut, 15 min. internetu za 200 Islandských korun = 70 Kč, atd.). Překrásná příroda za překrásného počasí je tu ovšem k nezaplacení a zároveň taky (když už se poštěstí) zadarmo.

 

 

Město se pyšní nepříliš starým kostelíkem, který i přes svou skrovnost působí velmi impozantním dojmem, jeho varhany nevyjímaje. Zatímco zepředu připomíná raketoplán, zezadu ho zdobí kupole jak z Dálného Východu.

 

 

Pěkný zážitek byl i samotný odjezd z Reykjaviku - zelené pláně s minimální výškou trávy, holé skály a průzračná voda.

 

 

Poslední dva dny minulé plavby konečně našel Radim svou spřízněnou duši a je z toho velká láska a jak by řekla Letitia Cropp "Grosse Geschichte". Na celém románku je ovšem nejromantičtější, že Radimova láska - Frederike (mimochodem nádherná berlínská baletka televize MDR) v Kielu z lodě odjela, neboť přijeli jiní baleťáci. A tak Radim tráví svůj volný čas SMSkováním a učením se němčině a angličtině. Všichni to ovšem Radimovi přejeme, takovej hodnej kluk si zaslouží nějakou hodnou dívčinu a to Frederika bezesporu je.

 

 

Nádherný den v Akureyri (stále na Islandu) zkazila moje zelená barva - a to jsme zrovna stáli celé odpoledne až do večera a hraní jsme měli až v 21:45.

 

 

Pomalu ale jistě se náš prvotní dojem z této plavby mění v pravý opak - s umělci, které jsme neznali, se dá vcelku vyjít, travestita je vcelku fajn "chlap" a moderátor je přátelský "kolega", kolega ve smyslu rovného přístupu ke kapele - dokonce umí přijít po show (a to ani ne svojí) a sdělit nám své pozitivní dojmy z našeho výkonu. Jeho konferování sice trochu hraničí s nudou, ale mimo moderování ještě taky žongluje a dělá jiné psí kusy a to mu skutečně jde. Zato strach z Debusmana se ukázal jako oprávněný - neustálé zkoušky, neustálé opakování, neustálé připomínky, jak něco udělat jinak a lépe (podle Clausova mínění) a přitom ve skutečnosti, jak to udělat co nejkomplikovanější a pro běžné posluchače (kterých je tu 99,3%) co nejnesrozumitelnější.

 

Po Islandu nás čekaly dva dny na moři, bylo deštivo, zataženo, světlo po celý den stejné, nicméně nebyl vítr a tak se loď v podstatě ani nehoupala. Cestou jsme jen jednou "zavadili" o pevninu - majestátní ledovce v tzv. Jan Mayen Passage. Slabý černý obdélníček na mapce této plavby značí, že se jen kolem proplouvalo, tudíž bez zastávky (to platí i o několika zastávkách na Špicberkách).

 

 

Na loď se vrací zdraví, už je jen několik málo případů se střevními potížemi. I já jsem se zbavil všech neduhů a dokonce - po osmi dnech - i jedné své drogy - dočetl jsem Harryho Pottera a nezklamal...

 

Pátek 29. 7. 2005 byl Marianovým pátkem 13. Nejprve tak trochu neustál neskutečně perfekcionalistického a nesmysly vymýšlejícího Debusmana, až do sebe (verbálně) vjeli. Nejenže Claus měl zkoušku na svou show od 9:00 do 12:00, tedy přesně v čase, ve kterém jsme stáli v Longyearbyenu (jak se později ukázalo, tak to byla vlastně jediná příležitost, jak se během týdne na Špicberkách dostat ven). Navíc Claus neustále bombardoval Mariana telefonáty ohledně dalších zkoušek, stále se přesouval čas, Claus si vymýšlel nemožné a na zkoušce to bylo ještě horší. Daleko větší katastrofa se ovšem Marianovi stala, když se zvukařem Toljou uklízeli z pódia křídlo - Tolja mu přiskřípnul palec pravé ruky mezi křídlo a stěnu. Úplně to Marianovi vyhodilo nehet, že ho musel doktor strhnout a palec zašít. Rentgen na lodi není a na Špicberkách o něj už taky nezavadíme, tak si musí Marian 4 nebo 5 dnů počkat na rentgen do Norska a modlit se, aby to zlomené nebylo. Už takto má řádnou dlahu a dovedete si představit, jak se mu asi hraje na housle, flétnu nebo klávesy. Nemluvě o jistě trýznivé bolesti, kterou musí prožívat, byť se dopuje nejrůznějšími léky. V takovýchto případech se teprve skutečně člověk zamyslí nad důležitostí veškerých našich dosavadních "problémů" - zdraví je nejdůležitější.

 

Debusmanova show dopadla nad očekávání dobře - řekl bych, že se dokonce našlo i nečekaně hodně diváků, kteří dokázali jeho těžkou hudbu ocenit. Rozhodně to, co jsme my v kapele pokazili (moc toho nebylo), toho si rozhodně kromě Clause nikdo nevšimnul, zato jistě mnozí alespoň v duchu kroutili hlavou na mnoha místech, která byla zahraná tak, jak si Claus představoval. Claus je totiž především (nebo řekněme hned za tím, že je geniální klavírista s úchvatným žánrovým záběrem) mistrem koláže, který musí mít v každé skladbě všechno nebo toho alespoň co nejvíc. A taky je tak trochu pošuk a do sebe zahleděný egocentrik.

 

Po skutečně pracovně náročném dni (hlavně pro Honzu, kterého jsem při Debusmanově show viděl poprvé zpoceného) přišlo několik takřka volných dní. V sobotu jsme měli jen zkoušku, neboť večer jsme stáli v Magdalenen Bucht. Většinu večera jsme sice prostáli před vjezdem do této zátoky, protože byla viditelnost jen na půl lodi, kolem osmé se ale vyčasilo a mohli jsme tak vjet dovnitř, vylodění ale už z časových důvodů nepřicházelo v úvahu. Rozhodně to ale stálo zato, neb jsme stejně jako loni v Möllerhavenu viděli ledního medvěda, tentokrát jsme byli s lodí i blíže, takže v kombinaci s 12-tinásobným zoomem nemůže být sporu o tom, že to skutečně medvěd byl.

 

 

Odjezd ze Špicberk byl jednou z nejpříjemnějších částí této rajzy - jednak jsme se těšili na teplejší kraje (místy bylo jen 5 stupňů a nepříjemný vítr), bylo celkem pěkně a na půlnoc poměrně dost světla, ale tak to na severu holt chodí.

 

 

V neděli jsme stáli v Ny Alesund a já měl zelenou, tudíž jsem spal až do oběda. Večer jsme hráli jen k tanci, protože měl(a) show Renata Ravelle a zpíval(a) na halfplayback. Po tanci jsme urobili zopár fotiek a čekalo nás pondělí - zcela volný den, bohužel ovšem na moři.

 

 

Pozitivní ovšem byl fakt, že jsme se konečně zase přiblížili evropské pevnině a jak správně Marian poznamenal: "odtialto by sme už aj pešo došli domov". Už je to skoro týden, co Marian předal dopis Cruise direktorce, ve kterém popsal naši neutěšenou situaci a co vše bychom rádi změnili, a stále jsme se nedočkali odpovědi... Naopak snad každý den vydává Staffkapitán nové vyhlášky, co všechno se nesmí, zkrátil otvírací dobu Crew Baru do 0:30 (takže teď už skutečně nemá cenu do něj chodit), zakázal Cabin Party, od 2:00 je noční klid a společensky se bavit lze pouze v Crew baru (do 0:30) a v Crew Mess i přes noc, ovšem bez pití a pohodlných gaučíků... Z lodě se pomalu ale jistě stává (sice prvotřídní, nicméně) vězení. Už z toho ani nevíme, kde nám hlavy stojí...

 

 

Tahle rajza se holt moc nevyvedla - dokonce ani pasažérům - po dvou krásných dnech na Islandu přišla studená fronta a po celou dobu na Špicberkách až dosud je ošklivo. Dnes jsme míjeli Nordkapp, ale zážitek to žádný nebyl - právě kvůli deštivému počasí. Jen bylo zajímavé uvědomit si, z jakéže výšky jsme to loni za pohádkového počasí shlíželi.

 

 

Dost jsem ocenil své loňské rozhodnutí zaplatit si výlet na Nordkapp, protože dnes to skutečně nestálo ani za zastávku. Kdyby to ovšem nebyla po týdnu první příležitost, jak se dostat ven z lodi, zůstal bych na palubě. Dost jsme v Honningsvagu zmokli, ale za ten pocit svobody to stálo.

 

Jsme na lodi už 37 dní a celou tu dobu hraje Radim z mých not skladby, které jsme loni hráli na přehrávkách pro P&O Company v Budapešti a které Radim nejspíš někde ztratil. Každý večer, když narazíme na jednu z těchto skladeb, se Radim zarazí nad faktem, že noty nemá, já mu připomenu, že jsme to hráli v Budapešti a on mi slíbí, že si to druhý den ode mě okopíruje. A takto to funguje večer co večer. Tedy alespoň do dneška. Dnes totiž nastal nečekaný zlom - našel jsem "ztracené" Radimovy noty mezi jinými Radimovými notami...

 

V úterý jsme stáli v Tromso a počasí bylo alespoň chvílemi bez deště, tak jsem se s Marianem prošel městem, vyřídil to nejnutnější na internetu a koupil si na oslavu svých blížících se narozenin dvoje chipsy a jeden pytlíček oříšků - to vše za 200Kč... Pivo tady v Norsku v diskontu přijde cca na 80Kč půllitr, víno natož tvrdý alkohol tam ani neprodávají, na to jsou speciální obchody a ceny jsou astronomické. Neměl jsem alespoň co řešit - vše potřebné koupím v Crew Baru a nebudu muset pašovat alkohol na loď.

 

Tromso se vyznačuje především spoustou ostrovů kolem, ohromným mostem, který jeden z těchto ostrovů spojuje s centrem, skokanským můstkem a také moderní katedrálou.

 

 

A je to tu - je středa 3. srpna 2005, jsme na moři a zásadně se mění celý můj život. Je mi 26 let. Už nejsem nezaopetřené dítě soustavně se připravující na budoucí povolání, byť stále studuji, de facto nejsem student, stát se mě zřekl a já mu teď budu muset vracet, co do mě "vložil". Okolnosti si žádají řádnou "oslavu" a taky se mi jí podařilo uspořádat. Ve čtvrtek máme až v 19:00 zkoušku na Crew Show, takže vůbec nemusíme brzy vstávat. Už včera jsem šel za Staffkapitánem zažádat o povolení party v Crew Mess. Žádná Crew Party se nesmí konat bez jeho povolení, naštěstí se ovšem nemusí pořádat jen v Crew Baru, kde je rachot a zakouřeno, ale taky v Crew Mess, kde se smí kouřit jen ve vyhrazené místnosti. Staffkapitán na mě robil formu, přeříkal mi všechny paragrafy týkající se mé zodpovědnosti a povinností a že tedy birthday party povoluje do 02:00. Osmělil jsem se a namítnul jsem, že jsme muzikanti a do půlnoci pracujeme a dvě hodiny jsou tak na oslavu dost málo. Nečekal jsem to, ale povolil party od 11:30 p.m. do 03:00 a.m. Musel jsem podepsat před Chief Security prohlášení a bylo to.

 

Clausova rock'n'rollová show se podle očekávání vyvedla (dokonce se mi dostalo Clausova blahopřání před celým Cabaret Loungem). K tanci po show jsme nakonec hráli jen do půl jedenácté, ale než jsme se osprchli, připravili basové kombo a notebook na hudební produkci a hlavně než jsem nakoupil potřebné drinky - 48 piv, 24 Coca-col, 6l džusu, 1l whisky (Jameson) a 1l vodky (Moskovskaja), bylo přesně oněch 11:30 (ještě jsem vyšetřil z domova 8 plechovek Gambrinusu, jakožto zlatý hřeb večera).

 

Samozřejmě, že jsem se nechtěl zatěžovat focením, pár fotek ale udělala číšnice Janka a taky barman Karol, který mě během party ještě dvakrát mile potěšil - jednak donesl nějaké masíčko, paštičky a pečivo a druhak hodinu po zavírací době Crew baru sehnal z Panorama baru další flašku Jamesona, takže jsme my, co holdujeme whisky, nemuseli přecházet na vodku, které bylo ještě o flašku víc (tu jsme naprosto nečekaně dostali od transvestity Renaty Ravelle - jediný umělec, kterého jsme na show nedoprovázeli).

 

V Crew Mess byl samozřejmě nenápadně jeden ze security týmu, ale po půl hodině to vzdal a jiný přišel až před 03:00. Na party byli samozřejmě moji spoluhráči a pak ještě cca 8 slovenských a českých bratů a sester, 1 Maďar a 1 Filipínec :-). Marek asi po 2 hodinách reprodukované hudby přinesl nejen k mé radosti svou kytarku, pak Marian housle (vzhledem k jeho stále bolavému palci to bylo opravdu nečekané překvapení), Radim basu a Marek i klarinet, takže zábava byla v plném proudu a zpívalo se všelicos - i filipínská píseň Anak.

 

 

Měl jsem z oslavy opravdu dobrý pocit - až na jednu zapálenou cigaretu Maďara Árpyho vše proběhlo ve vší slušnosti a pořádku a ve 2:30 zavelel kapelník k úklidu,

 

 

takže ve 3:00 smutný securiťák musel zkonstatovat, že je to OK, neopomenul nám zdůraznit "No cabin party!" a přesunuli jsme se do Theater Store - naše útočiště vedle pódia.

 

 

Bylo nám jasný, že v Theatru Store nemá alkohol co dělat, takže jsme veškerý alkohol úspěšně schovávali, muziku jsme ani nepouštěli a zkrátka jen navázali konverzační nit z Crew Mess. Honza samozřejmě přešel do úsporného režimu, nicméně na své vysoké židli bez opěradel nebyl schopen zaujmout stabilní pozici a tak se klátil ze strany na stranu, až se nad ním Radim slitoval a donesl z Cabaretu křeslo a Honzu "přesadil". Jen trochu neodhadl možné následky tohoto přesunu a převrhnul stoleček s drinky a rozbil skleničku. Podlaha se setřela, vše se uklidilo a počet zúčastněných se pomalu ztenčoval, až jsme zůstali sami já, Radim a slovenka Zuzka z Panoramy, která se po pracovní době v půl čtvrté přidala k oslavě - to už tvrdý alkohol nebyl. Svou návštěvou nás v 5:30 poctil Bosko - jeden z indických securiťáků, něco zamumlal a odešel. Pochopili jsme, že máme odejít, šel jsem ještě s Robertem sledovat východ slunce nad Geirangerem, v 7:00 na snídani a v 8:30 spát. Ještě ve 12:30, kdy jsem stával na oběd, jsem byl tak trochu pod vlivem a ani jsem neobědval, jen se řádně naplnil džusíkem.

 

Zelená barva v Geirangeru mi dávala spoustu času na dospání, ale spát se mi nechtělo, tak jsem si udělal sobě - a taky Radimovi pořádek v notách (stále si ještě nezařadil noty z Budapeště). Když se Honza s Radimem vrátili z Geirangeru z pivka, dozvěděl jsem se, že se máme já s Radimem v pátek v 9:00 dostavit do kanceláře Staffkapitána. Celý den mi to zkazilo - přemýšlel jsem, o co asi jde a jediný, co mě napadalo, byla Boskova "návštěva" v Theatre Store - cožpak ale nesmíme "sedět" a pít colu v Theater Store? O co jde?

 

Ani Crew show jsem si patřičně neužil. Dostaveníčko u Staffkapitána jsem málem zaspal, naštěstí mě včas vzbudil Robert. Staffkapitán zrovna dělal manévry na můstku - připlouvali jsme do Bergenu, nicméně u jeho kanceláře jsme se potkali se Zuzkou, takže nebylo pochyb, že nás náš "kamarád" Bosko napráskal. K staffkapitánovi jsme se dostali až v půl desáté, mile nás uvítal, což mi dávalo naději na "lehké napomenutí", nicméně hned nato nasadil úřední tón a spustil "kdo Vám dovolil pití v Theater Store?". Řekl jsem, že pokud myslí Colu nebo džus, tak že nevím o tom, že by na to bylo třeba zvláštního povolení. Že jsme muzikanti a že je to jediné místo, kde můžeme být spolu (no cabin party a do pasažérských prostorů nesmíme). S tou colou se mi vysmál, nemalý zlomek jeho úsměvu jsem mu ale vrátil a usadil ho (vlastně už předtím seděl, ale to lze brát jako básnickou hyperbolu) se slovy, že z party žádný alkohol nezbyl (což byla pravda - zbylo jen pivo a to bylo v Theater Store schované, na stolečku byla skutečně jen Cola a džus). Nakonec to přehrál na to, že nestojí o to, aby se mu po lodi producírovala opilá posádka, že v případě ohrožení potřebuje "každého muže" (to se ovšem potom divím, že ještě nezakázal Crew Bar, kde se kdokoli může od 19:00 do 00:30 zlít jako ...). Nemělo smysl s ním polemizovat, jednak by to tak trochu vrhalo nehezký stín i na celou kapelu a druhak Zuzka (která mimochodem skutečně pila jen ten džus) už jeden warning má, tak to zkrátka nestojí zato být se Staffkapitánem na ostří nože. Svou přednášku zakončil tím, že příště půjdeme rovnou do nemocnice na test alkoholu (což zase pobavilo mě - pár hodin po party bychom zcela určitě nadýchali aniž bychom cokoli vypili v Theatru). Ale zůstali jsme přitom - zkrátka už tam pít nebudeme. Když už jsme odcházeli, přeci jenom jsem si ještě dovolil položit jednu otázku - co tedy vlastně bylo špatně - abych věděl pro příště - drinky v Theater Store nebo to, že jsme tam vůbec byli. A ještěže jsem se zeptal - odpověděl mi totiž, že se tam nemáme co zdržovat, pokud nejsme "on duty" (ve službě), tzn. během show, tance, koktejlů, zkoušek a jinak ne! Poděkovali jsme a odešli jsme - s pocitem, že je to tu horší než ve vězení - po práci moci na půl hodiny do Crew baru a pak zalézt do své kobky a ... Hrůza. Vše ovšem pramení z toho, že jsme Crew a máme svoje bezpečnostní povinnosti. Všichni doufáme, že cruisedirekorka Sabine konečně přestane ignorovat Marianův dopis a něco se změní, toto je takřka pod lidskou důstojnost.

 

Ještě jsem měl možná poděkovat Staffkapitánovi za pěkný dárek k narozeninám. Koneckonců je toto další důkaz, jak neevropsky se tahle "firma" chová - ani náznak nějaké firemní kultury, zájmu o pohodlí a především motivaci zaměstnanců, jen kapitalismus v té nejpůvodnější podobě, ve které spatřil světlo světa. Co se týče Boska, dusím v sobě trochu zloby - mohl přece říct, abychom opustili Theater Store, vyprovodit nás a pokračovat v pochůzce, místo toho, aby spěchal sepsat tři dvoustránkové reporty pro Staffkapitána. Na druhou stranu ho ale chápu - dělá svou práci a pokud ji nebude dělat, vyhodí ho, na jeho místo totiž čekají stovky jiných Indů nebo Filipínců. Podobně je to i se Staffkapitánem - i on dělá jen svou práci - s hlášeními na stole musí něco udělat, takový je systém, který žije vlastním životem ve svém začarovaném kruhu, systém jménem byrokracie.

 

General Drill v 10 hodin a opětovně se vrativší střevní potíže mi na náladě příliš nepřidaly, nicméně pivínko v Bergenu s Marianem, Honzou a Radimem vše napravilo (byť stálo 4 Eura). Zrovna byla v Bergenu přehlídka všech možných veteránů - od parních strojů přes autíčka až po hasičské vozy. Na náměstí hrála dixielandová kapela Savoy Stompers a rozdávali tam zdarma koláče, takže se nakonec na světě přece jen udělalo hezky - ani mi nevadilo, že poprchává.

 

 

Večerní show břichomluvce Arno Bella měla své mouchy, ne ovšem naší vinou, Arno se ovšem tak nechoval, nejenže nepoděkoval, ještě se na nás vyčítavě podíval, ale to je jeho problém. On je vůbec dost nesympatický, vždy na zkoušce až skoro šikanuje Tolju, chce všechno perfektní, robí stresy a pak se mu to zákonitě musí po...

 

Poslední den na moři nás čekaly jen koktejl a Farewell Show - a moc jsme si to užili - vědomí konce této plavby je tak povznášející...

 

A samotný konec této rajzy byl dvojnásob povznášející - ani mi nevadilo, že mám ukrutné křeče a průjem, došel jsem si do lodní nemocnice pro živočišné uhlí a nějaké léky a pak vypadnul s Honzou z lodě - nejdřív na internet zachatovat si s ženuškou a vylepšit si tak náladu a pak už takto vylepšenou náladu dotáhnout do extrému - na pivko. Vzhledem k mé hladovce, kterou mi sestra doporučil, jsem byl po dvou pivech slušně opiven a spokojeně se navracel na loď.

 

 

Další plavba 7. 8. - 20. 8.