Mario's Band

Info | 2. 7. - 3. 9. 2004 | 12. 10. - 29. 11. 2004 | 27. 6. - 2. 9. 2005

 

Loď Delphin Renaissance 

 27. 6. – 2. 9. 2005

 

 

 

 

 

Z deníčku Pepka námořníka...

 

 

Trasy plaveb | MS Delphin Renaissance | 27. 6. - 10. 7. | 10. 7. - 21. 7. | 21. 7. - 7. 8. | 7. 8. - 20. 8. | 20. 8. - 2. 9.

 


Nový mix: Island, Irsko, Španělsko & Portugalsko
20. 8. 2005 - 2. 9. 2005 / 14 dní

 

 

 

 

Všichni umělci na lodi zůstávají, jen přibyl Michael Flannagan, který byl na předminulé plavbě, tak to snad proběhne hladce. Jen bude potřeba trochu zasvětit našeho nového trumpetistu Libora a to vůbec nebude problém.

 

Hned první večer jsme ovšem zjistili, že přeci jenom něco problém je - zvuk. Z monitorů a nejspíš z celého zvuku se vytratily středy, potlačily se basy a zůstaly jen ploché papírové výšky, takže když Honza udre na kopák, tak reprák v jeho monitoru div že nevyskočí a moje klávesy (celkem slušný lodní KURZWEILL) znějí jak Honky Tonky, přitom ještě včera zněly báječně, stejně jako dnes do sluchátek. Venku ale je to prý dobré a to jediné Tolju zajímá - hrajeme prý pro pasažéry a ne pro sebe. Marně se mu snažil Marian vysvětlit, že těžko můžeme hrát dobře, když máme "špatné nástroje". Připadá mi, jako by jednotlivé klávesy na Kurzweillu pálily a já se jich zkrátka bojím dotknout, protože to, co leze z monitoru je (jak říká Honza a teď už i Libor - taky Hradečák) votřesný.

 

Následující den na moři byl koktejl a Welcome Show - poprvé na této lodi jsem měl chuť vstát a odejít z jeviště, protože zvuk na koktejlu mě přiváděl k šílenství - připadal jsem si jak totální poleno. Na show se to snad trošku zlepšilo (nebo jsem si na ten zvuk přeci jen trochu zvyknul), stále je ale výsledný zvuk plochý, nemá to rozměr, čehož si samozřejmě všimli i oba zpěváci, Jolanda i Michael. A Michael mi dnes připravil další milé překvapení - že s ním prý budu dělat klasický koncert. Já myslel, že omdlím. Zařekl jsem se onehdá, že už žádný klasický koncert dělat nebudu a teď ještě navíc ho mám dělat s Michaelem, který zpívá za kapelou a nutí nás neustále táhnout dopředu, což je pro doprovázení dost nepříjemné. Doprovázet Letitii byla lahůdka, stačilo ji poslouchat a prostě doprovázet. Teď to budou nervy - ve změti ritardand a korun budu předjímat Michaela. Dal jsem mu jasně najevo, že do toho nechci jít a že by měl zkusit zdejší klavíristku (je jasné, že teprve čtrnáctiletého Marka byť s úžasnou technikou ovšem bez zkušeností s doprovázením asi nemá smysl nabízet), Michael řekl, že se jí zeptá, ale vím, že se jí nezeptá - přinese mi noty s tím, že co nebudu chtít hrát, hrát nebudeme - ó jak šlechetné.

 

No a aby toho nebylo na samém začátku téhle rajzy "nad plán" dost, tak po Welcome Show úplně přestal hrát můj monitor a já se slyšel jen z předních beden, které jsou cca pět metrů před námi a samozřejmě natočené směrem od nás. Asi byste čekali, že už jsem se skutečně zvednul a odešel - i já bych to čekal, ale nějakým mně nepochopitelným řízením se mi naopak zvedla nálada a s vědomím, že už mám jen za 11, jsem tanec přetrpěl s úsměvem.

 

Po tanci za námi do Theater Store přišla Jolanda s domácí pálenkou, což kapelník kvitoval se slovy, že je první umělkyně, která se nebojí kapely a přijde za ní s lahvinkou. Byl to příjemný večer, na kterém se probralo vše od podmínek na lodi až po spory mezi katolicismem a buddhismem. Securiťák Bosco tentokrát žádné reporty nesepisoval. Usoudili jsme, že díky tomu, že byl s námi Marian. Skoro to vypadá, že Indové zcela proti očekávání uznávají Mariánský kult. Pálenka ale byla samozřejmě schovaná a na stole bylo asi osm Fant, které mají podobnou barvu jako ta pálenka.

 

Na Lerwick opět vyšla zelená (ta barva se mi přestává líbit). Škoda, zrovna bylo hezky...

 

 

Následující den šel Honza za Staffkapitánem, zda mu povolí v Crew Mess Birthday Party. Tateo na něj spustil, že nesmí chodit v pasažérských prostorech bez jmenovky. Ty jsme ale dosud nedostali a nemáme tak co nosit. Navíc ani do pasažérských prostorů nechodíme - nemáme tam totiž co pohledávat. Co se týče party, poslal Honzu pryč s tím, že se musí poradit s Chief Security. Na Honzovu otázku, zda mu může vydat piva zabavená v Bremerhavenu, Staffkapitán odpověděl, že co je skonfiskované, mohou třeba vylít do moře a že to při nejlepším dostane v Lisabonu.

 

Největší rána ovšem přišla později, kdy Staffkapitán sdělil Honzovi, že uspořádat party nelze. Že mu maximálně povolí být do 2:00 v Crew baru. A když to ve dvě neskončí, tak pak je to prý "very simple, you all will have a warning", načež mu Honza odpověděl "then it is very simple, můžeš mi dát třeba tři warningy, já jedu v pátek domů... Sbohem...".

 

Takže party se udělá v Crew baru a s koncem si hlavu lámat nebudem. Souhlasí s tím dokonce i Marian, doposud neochvějný bojovník za mírovou diplomacii, protože i on už toho má dost. Přesahuje to tu veškeré meze a srovnávání s vězením je takřka urážkou vězení. Něco s tím, co se tu děje, musíme udělat. Je tu 400 nespokojených zaměstnanců, kteří se bojí něco říct, aby nepřišli o práci nebo třeba o mzdu. Jejich sklopené uši ale dávají zdejším papalášům moc - odjakživa byla přece původcem a hybnou silou zla nečinnost dobra. Strach je ale silnější než vůle k boji. Navíc asi nemá smyslu se dovolávat spravedlnosti tady na lodi. Nejúčinnější by bylo upozornit všechny agentury, které sem dohazují posádku, že místní poměry nejsou v pořádku. Anebo se nabourat na webovou stránku Delphin Seereisen a udělat jim patřičnou reklamu. Nebo zkusit německý tisk?

 

Bojím se, že neuděláme nic. Ono totiž na druhou stranu, pokud bychom šli tvrdě za lepšími podmínkami, mohly by podmínky zůstat stejné, jen posádka by nakonec byla celá z Filipín včetně kapely, neboť Filipínci si na nic nestěžují, makají, jedí skoro jen rýži a stačí jim almužna... K čemu pak jsou všechny zákoníky práce nebo evropské právo?

 

Na islandské Akureyri mi tentokrát nevyšla barva, zato byl opět General Drill a zkouška s Jolandou, takže jsem se opět ven nedostal. Zítra stojíme celý den Reykjaviku, tak jsem přemýšlel o tom, že bych jel s pasažéry na celodenní výlet ke slavným islandským gejzírům. Na Reiseleitungu mi ovšem řekli, že výlet stojí 77 Euro, že sice jako crew možná budu mít nějakou slevu, ale že to záleží na tamním agentovi a zjistí to až na místě, přičemž rezervovat výlet si musím nejpozději dnes. Nepěkné počasí rozhodlo o tom, že za gejzíry nepojedu. V Crew Mess visela nabídka na čtyřhodinový výlet pro Crew zdarma do nějaké modré laguny, tak jsem se přihlásil aspoň tam.

 

Oslava Honzových narozenin v Crew Baru proběhla naprosto bez problémů (kupodivu ani securiťáci nic neřešili, a to dokonce ani v pozdních ranních hodinách). Možná i proto, že kromě piva nebyl vidět žádný alkohol (fernet v lahvích od coly, rum v lahvích od ice-tea).

 

 

Přeci jenom ale došlo k incidentu, který mě naprosto vytočil. Když už jsme v půl páté ráno seděli v Crew baru jen já, Honza a Radim, přisedli si k nám dva Ukrajinci. Jejich kamarádíčkování mi bylo podezřelé, pili navíc svoje víno, které nám ještě nabídli. Honza už byl tak trochu pod vlivem, takže na adresu Ukrajinců nešetřil pejorativními adjektivy, nicméně jsme se tomu všichni jen smáli. Když jsem ovšem před pátou začal uklízet stoly, Ukrajinci mě zastavili, že je to jejich práce a ať v klidu sedím. Nakonec z nich vylezlo, že zítra zajdou za Jankou vyřešit placení za úklid - mysleli si totiž že Birthday Party měla ona a ne Honza. Vyvedl jsem je z omylu a v tom ten, který aspoň trochu mluvil anglicky mi začal vysvětlovat, že by měl Honza zaplatit tomu druhému Ukrajincovi (který vždy v 5 ráno uklízí Crew Bar) za úklid - prý pár euro - 40 nebo aspoň 30. Honzu jsem okamžitě poslal spát, dřív než se by se tahle novina k němu mohla dostat, a asi půl hodinu jsem řešil pro mě naprosto nepochopitelnou situaci. Na Party jsem koneckonců zůstaval do samého konce i proto, abych pak tu spoušť uklidil. Ukrajinec mě začal poučovat, jak to tu chodí - že nejdřív party musí povolit Staffkapitán a pak že musí oslavenec zaplatit za úklid. Já mu zase vysvětloval, že to žádná party nebyla, že jsme jen jednoduše seděli a pili v Crew Baru na počest Honzových narozenin, které už nota bene byly před týdnem. Vysvětlil jsem mu taky, proč jsem poslal Honzu spát, že pokud by mu to teď řekl, skončil by nejspíš v nemocnici. A že radši než abych mu šel sdělit, že má něco zaplatit, tak budu každý den až do Lisabonu chodit v 5 ráno pomáhat uklízet do Crew Baru. Po té půlhodinové diskuzi to oba vzdali, popřáli mi dobrou noc, já se ujistil, že nebudou zítra dělat jakýkoli problém a šel jsem se zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi spát.

 

Už od rána jsem se v Reykjavíku těšil na výlet od Laguny. Chtěl jsem ještě na dvě hodinky zajít s Liborem a Honzou do termálního koupaliště nedaleko od přístavu, ale naštěstí mě Karol upozornil, že ta Modrá laguna je taky koupaliště. Kdyby mi to neřekl, tak si ani nevezmu s sebou plavky a hodně bych litoval. Blue Lagoon je špičkově udělané koupaliště uprostřed takřka měsíční krajiny. Teplota vody o několik desítek stupňů překračuje teplotu vzduchu - byť je dnes obloha bez mráčku, tak je pouhých 9 stupňů, zato slaná běloučká voda měla u vřídel nepříliš daleko ke stovce.

 

 

Islandská krajina je ovšem značně nehostinná. Ani tu vlastně nemají žádné suroviny, takže nejspíš veškerou elektřinu poskytují geotermální elektrárny.

 

 

I tentokrát se odjezd z Reykjavíku vydařil...

 

 

Z koupání v modré laguně jsem byl takovej udundanej, ne ovšem tak jako Radim, který ovšem v Laguně ani nebyl. Při hraní mu nebylo dvakrát nejlíp a jen co jsme dohráli k tanci před show, sebral se a běžel na kabinu, kde strávil několik následujících hodin (až do rána) zvracením a ... Naštěstí měl show konferenciér a břichomluvec v jedné osobě Jan Matheis, který měl muziku na minidiscu, takže se jednalo jen o tanec po show. Nejedna absence basisty v Jazz kvintetu před pár lety se mi teď náramně hodila, neb jsem musel levou rukou hrát basu. Docela mě to bavilo, hráli jsme poměrně dlouho, ale Radim mi na pódiu dost chyběl - hlavně ve Vaya con Dios. To byste ale nepochopili, to je totiž jen mezi náma dvěma ;-). Radim se po show pokusil dojít na stage, ale vypadal natolik bídně, že ho Marian okamžitě poslal zpět. Potácel se chudák po schodišti dolů, že jsem jen čekal, kdy se složí.

 

Druhý den jsme zjistili, že celou noc (s prominutím) problil i Honza, tak jsme šli za doktorem. Na lodi to má kdekdo, většina lidí se dokonce při tom složí (i jeden oficír na můstku). Tahle loď je snad prokletá. Ještě se tu přemnoží žáby a vypukne mor a nezachrání nás ani Noemova archa ani nové desatero... Nezbývá než čekat, kdy tahle viróza dorazí i ke mně (divil bych se, kdyby nedorazila, neboť jak známo musím mít všechno).

 

Dva dny na moři a vědomí toho, že po nich přijde zelená, nedodávají příliš optimismu, nicméně vědomí toho, že už máme za pět, je dostatečnou vzpruhou. To pak ani člověku nevadí Frühschoppen v Severním moři při silném větru, 13 stupních a občasném deštíku. Těsně před Früschoppenem mi volal Chief Security, že se mám dostavit k němu do kanceláře. Cestou jsem přemýšlel, jak budu vysvětlovat Honzovu "party", ale šlo o úplně něco jiného. Každý měsíc 27. dne se na lodi provádí náhodný výběr deseti členů posádky, kteří podstoupí Alcohol/drug test.

 

 

Mohl jsem ho odmítnout, za což by mě ale zcela jistě čekal nějaký postih, nešlo navíc o odběr krve, ale jen moči a tu jsem byl ochoten obětovat a "darovat" ve prospěch společnosti. Ostatně vždyť je dnes Crew Show neboli jak to mu tady říkají "Benefiz", a to proto, že pasažéři kupují za draho losy do slosování o mapu plavby, čímž příspívají na nadaci pro děti z rozvojových zemí, na kterou sama společnost hojně přispívá - to je to, co pasažéři vidí, buzerace posádky jde zcela mimo ně. Na Früschoppenu jsme samozřejmě opět pivo nedostali, včera v Crew baru jsem měl jen jednu colu, takže jsem byl čistý jak ruka páně. Měl jsem nutkání si půlhodiny před testem "vypít", kdybych tu byl sám za sebe, udělal bych to, ale už kvůli Apovi jsem to neudělal. Ani to nebolelo, dokonce jsem se na to těšil (už hodinu předtím se mi totiž chtělo na malou). V nemocnici celému aktu asistoval Chief Security a dokonce i Staff kapitán - i pro ně je to určitě hrozná otrava, ale předpisy jsou předpisy a jsme zase u té staré známé byrokratické písničky.

 

Už když jsem se ráno v devět díval na televizi na mapku, kde plujeme a kam míříme, bylo mi divné, že se neplavíme na jih, ale na jihovýchod. Těsně před Frühschoppenem - tj. v 11:20 jsem už měl jasno - kapitán hlásil, že na západním pobřeží Irska je boží dopuštění (silný vítr) a nedovolí nám proto v Galwayi zakotvit. Plavíme se proto na východní pobřeží a budeme zítra stát v Dublinu. Zaradoval jsem se, že si levně zavolám a skočím na net, ale mé zelené jsoucno mě srazilo zpět na zem...

 

Než ostatní vyrazili do Dublinu, zašli jsme ještě za Safety Officírem s dopisem, ve kterém ho žádáme, aby nás sprostil Port manningu (tj. barev) na poslední dva dny - v La Coruně a Portu. Dopis převzal, že si ho přečte. Já jsem na něj měl ještě speciální žádost - aby mě dnes pustil ven zavolat si domů. Zeptal se mě, kolik času potřebuju, tak jsem mu po pravdě řekl, že alespoň dvě hodiny, protože stojíme mimo centrum a cesta shuttlem údajně trvá půl hodiny. Rozčílil se, co teda vlastně chci, jestli si jenom zavolat, což můžu z přístavu a nebo jít do města. Pokusil jsem se mu smírným tónem vysvětlit výhodnost volání přes internet, ale to je asi to poslední, co ho zajímá. Že mě pustí leda tak na půl hodiny, tak jsem poděkoval a odešel. Už toho na mě je tady nějak moc, zdá se, že "konečně" přišla depka, zvláště když jsem teda šel do Lounge, že pocvičím na dnešní Michaelův klasický koncert a byl tam (jako obvykle) Mark. Neměl jsem sílu se s ním dohadovat, že taky potřebuju cvičit. Do večera jsem se dal dohromady a koncert dopadl výborně, tentokrát úplně bez chybičky, naopak jsem jednou musel "zachraňovat" Michaela.

 

Marian měl dnes slyšení u Staffkapitána - kvůli dopisu pro Safety Officera. Marian v něm totiž mimo jiné napsal i pár řádků o tom, jak moc potřebuje kapela být v dobré psychické i fyzické kondici, aby mohla po večerech odvádět stoprocentní výkon a jak jí to systém barev znemožňuje. Jak moc potřebujeme čerstvý vzduch a moci všichni spolu jít ven. U Staffkapitána byl i Safety Officír a Chief Security a Staffkapitán se snažil Marianovi namluvit, že čerstvý vzduch je i tady na lodi a o kondici se můžeme postarat v posilovně. To už ale Marian nezkousnul a na Staffkapitána vyjel, co že si dovoluje posílat ho v jeho věku do posilovny a že v téhle plechovce není skoro žádný vzduch a zeptal se ho, jestli vůbec ví, jakou kapelu má na palubě, že by se neměl zajímat jen o bezpečnost, ale vůbec o celý chod lodě - přes hotel, stravování až po zábavu na lodi. Holt se Marian neudržel, ale se Staffkapitánem to ani nehlo. Divil se, že jsme Port Manning ještě nikde jinde nezažili a prý jen pronesl, že jsme měli ve smlouvě požadovat statut pasažérů a že pokud se nám tu nelíbí, tak ať jdeme jinam. Takto se tu řeší úplně všechno...

 

Už máme za 3 a můžeme dnes takřka celá kapela - jen bez červeného Libora ven. Prošli jsme si irské městečko Cobh, místo, ze kterého vyrazila záchrana k Titanicu, a zakotvili na Guinessovi.

 


Jeden jako druhej; Armageddon aneb Mario's Band na svobodě


Marian nehledá Markův biceps, ale pozerá na vosí bodnutí; Marek chce po Toljovi více cholu (rusky hall)


Hladový Radim a jeho svačinka


Naše svačinka


Slyšeli jste někdy o pivu "Pražský"? Možná pod jménem Staropramen...; "Hele mami, to je ta poje.... loď!"

 

Večerní show s Jolandou byl celkem slušný trapas - přišlo asi jenom třicet pasažérů. Co ale naděláte, show se zkrátka odehrálo tak, jako posledně, jen místo bouřlivého aplausu bylo trapné poplácávání...

 

Po dni na moři jsme stáli v La Coruni (Španělsko), ve které (stejně jako v zítřejším Portu) nám Safety Officer povolil vycházku - celé kapele. Než jsme vyšli ven, dozvěděl se konečně Marian, jakže poletíme z Lisabonu domů - přes Amsterdam (což by nevadilo), ale až 3. 9. ve 2:30 ráno! Jediný Radim zajásal, neboť tak bude mít až do půlnoci v Lisabonu příležitost být s Friederickou.